Michal Kříž
I muži mají prsa
Celé to začalo v listopadu 2012. Bylo mi 31 let, žil jsem spokojený život se svojí manželkou. Tedy až na bolesti pravého prsu, které mě v noci trápily, kdykoli jsem ležel na břiše. Bolesti neustupovaly, proto jsem se v lednu 2013 odhodlal navštívit obvodní lékařku. Dala mi kalciovou mast, jež bolesti nezmírnila, takže jsem byl za 3 týdny u lékařky znovu. Poslala mě na rentgen a chirurgii. Díky bohu za lékařku na chirurgii, která byla osvícená. Nebýt jí, možná bych tu už nebyl, nebo by to se mnou bylo hodně špatné. Doporučila mi totiž, abych se nechal vyšetřit mamografem. A i když se mi její návrh zdál nesmyslný (Muž na mamografu? Co tam dám?), vyžádal jsem si toto vyšetření u své obvodní doktorky. Tak jsem se dostal do FN Na Bulovce do mamární poradny.
Jako jediný muž v čekárně plné žen jsem se cítil zvláštně. Byl jsem postupně odeslán na spoustu vyšetření – na sono, na mamograf, magnetickou rezonanci, biopsii a krevní testy. Žádné z těchto vyšetření nebylo průkazné, a tak bylo rozhodnuto, že bude útvar v prsu chirurgicky odebrán a odeslán na histologii. Všechna vyšetření se mnou absolvovala má žena. V tuto chvíli jsme si ještě stále mysleli, že je to jenom něco jako sraženina nebo tuková bulka. Útvar, který se odstraní, a bude vše v pořádku.
Vše šlo velmi rychle. Myslím, že to bylo úterý, kdy jsem nastoupil na chirurgii na operaci a ve čtvrtek jsem šel již domů. Přibližně za 14 dnů jsem se telefonicky dozvěděl, že je nález z histologie pozitivní a bude nutná další léčba. Pamatuji si, že mi doktor řekl nějaké datum, kdy mám přijít, to jsem si zapsal a to bylo asi vše, co jsem si z toho rozhovoru pamatoval. Nějakou dobu jsem doma seděl a přemýšlel, co bude asi dál a jak to vezme moje žena, protože jsme ani jeden nepředpokládali, že to takto dopadne, co bude v práci, zda to vůbec přežiji. Možná jsem se i bál, zda to se ženou zvládneme. A to nejenom léčbu, ale hlavně náš vztah. Měli jsme tolik plánů! Když se ohlédnu zpět, musela se v hodně věcech přizpůsobit a nebýt jí, určitě bych to ani nezvládl. Vůbec jsem nevěděl, jak jí to mám říci, ale nakonec jsem sebral zbytek odvahy, protože jsem věděl, že tomu stejně neuniknu. Litovat sám sebe nemělo smysl. Sice mě napadlo „proč já“, ale začal jsem to brát tak, že je to součást mého života, které se musím zbavit, a že to, co se má stát, se prostě stane.
Ještě před ablací prsu jsem byl poslán na vyšetření kostí, jater a rentgen plic. Všechna tato vyšetření dopadla dobře, mohl jsem tedy nastoupit zatím na operaci odstranění celého prsu a uzlin. Operace dopadla dobře a těsně před propuštěním jsem byl asi v patnácti minutách poučen, jak cvičit s rukou, abych neměl otoky, a to bylo asi tak vše. Po operaci mi chvilku doma trvalo, než jsem se s jizvou smířil, a nějakou dobu jsem i před ženou měl ostych, nicméně díky ní jsem se ho zbavil – tedy aspoň před ní.
Nejhorší období života
V půlce srpna jsem se dozvěděl, že budu mít 4 chemoterapie a následně biologickou a hormonální léčbu. Myslím si, že tehdy nastalo nejhorší období mého života. Bylo to někdy v týdnu, tak jsme si se ženou rychle našli nějaký hotel, abychom aspoň na víkend ujeli od normálních starostí. První chemo bylo celkem v pořádku, ale možná jenom proto, že jsem zatím nevěděl, co mě čeká. Na kapačku jsem šel v pátek, kdy mi po ní odpoledne bylo zle a cítil jsem se hodně unaveně, ale v neděli se to již začalo trošku lepšit a od úterý jsem již mohl pár hodin pracovat z domova. V práci to vědělo jenom pár lidí, zastávám myšlenku, že pokud se kolega nebo někdo jiný zeptal, co mi je, odpověděl jsem mu, nevadilo mi se o nemoci otevřeně bavit. Ostatním lidem jsem to ale nesděloval. Další dva týdny jsem normálně chodil do práce. Po druhé a třetí chemo to již bylo o hodně horší. Myslím si, že u mě hodně pracovala psychika, bylo mi hodně zle a ty první dny jsem si připadal jako smrtka a vlastně jsem tak i vypadal. Nemohl jsem vůbec nic ty první dny dělat a velmi si vážím toho, jak se o mě moje žena starala. Po druhé chemo mi začaly vypadávat vlasy, kterých jsem se úplně nechtěl vzdát, tak jsem je zkracoval a zkracoval, až jsem pochopil, že to takto nejde, takže jsem začal nosit kšiltovku. Poslední chemoterapie byla nejhorší, ale byl jsem potom rád, že to je již za mnou a žádná další mě nečeká. Nejvíc mě dostala lékařka na onkologii, když jsem se jí na něco chtěl zeptat. „Vy jste mladí, to si najdete na internetu,“ řekla.
V listopadu 2013 jsem začal chodit na biologickou léčbu, což byla kapačka na jednu hodinu, po které mi byla v prvních hodinách zima, ale naštěstí nic více. Asi po půl roce se ke kapačkám přidalo zobání hormonálních prášků (Tamoxifen). Při čtení příbalového letáčku jsem si připadal jako ve špatné noční můře. Je totiž napsán jenom pro ženy. I při vyzvednutí léku se lékárnice velmi divila, že na receptu je moje jméno – vždyť to je lék pro ženy. Ona vlastně celá léčba byla postavena tak, jako kdybych byl žena. Musel jsem si na všechny negativní příznaky Tamoxifenu, jako je přecitlivělost, náladovost a přibývání na váze, zvyknout.
Období remise – jsem v pořádku, zvykám si
Pár týdnů po ukončení biologické léčby jsem byl na kontrole, kde mi byly sděleny výsledky krevních testů a lékař mi prohmatal obě prsa. Řekl mi, že jsem v pořádku a další kontrolu budu mít za tři měsíce. Trvalo mi vše zpracovat, protože moje tělo léčbou dost utrpělo a zdravě si nepřipadalo. Zůstala bolest kloubů, únava, občas slabost až na omdlení… V tuto chvíli mému mozku nepřišlo, že jsem byl v pořádku, ale byl jsem šťastný, že je to za mnou. Začal jsem žít jinak, víc upřednostňovat sebe a to třeba i v zaměstnání. Došlo mi, že i když jsem jeden z 100 000 mužů, kteří tímto onemocní, je nutné, aby o riziku rakoviny prsu u mužů veřejnost věděla. U mě se náhodou přišlo na správnou diagnózu včas, ale samozřejmostí to nebývá.
Nový nádor, stejná léčba
Můj příběh začal psát novou kapitolu v dubnu 2016, když jsem si v jizvě po první operaci našel nespecifikovaný útvar. Dlouho jsem neotálel a zašel jsem za paní primářkou MUDr. Skovajsovou, Ph.D a řekl jí to. Následovala biopsie, kde už jsem bohužel z tváře lékařky, která biopsii prováděla, poznal, že je ložisko zhoubné a rakovina se vrátila.
Nález byl pozitivní a na mně bylo rozhodnutí, co dál? Byla to rána. Přestože jsem si po první léčbě říkal, že druhou léčbu bych již nepodstoupil, tak se ve mně něco vzepřelo a já věděl, že to vybojuji pro sebe, pro moji ženu, pro nás. Až mě to překvapilo, protože sám od sebe jsem takovou reakci nečekal.
Po zkušenostech z první léčby ve FN Bulovka jsem si byl jistý, že zde už léčbu znovu absolvovat nechci. Díky pomoci známých jsem se dostal do nemocnice na Karlově náměstí k paní docentce MUDr. Tesařové, CSc. Ta mě okamžitě poslala na všechna možná vyšetření od sono vyšetření až po PET CT, které bylo naštěstí v pořádku. Právě PET CT naznačilo, že při první operaci nebylo odebráno úplně celé ložisko a to „něco malého“ se po skončení první léčby probudilo a znovu vyrostlo. Druhou operaci jsem podstoupil na začátku července: Ta byla již velmi radikální, nicméně nutná, aby se eliminovala konečně všechna rizika.
Jakmile jsem se trochu oklepal po operaci, přišla další rána v podobě toho, jaká bude zvolená léčba. Možností bylo několik – od toho, že nebude třeba nic, až po ozařování, nebo chemoterapie. S paní docentkou Tesařovou jsme se nakonec domluvili na chemoterapii, které jsem se po první zkušenosti bál samozřejmě nejvíce. Informace, že jich bude celkem 12, a to každý týden jedna (má představa 12týdenního cyklu zvracení a nemohoucnosti mě děsila). I když se mě snažili všichni ujistit, že tento druh chemoterapie není tak agresivní jako ten první, bál jsem se. Noc a ráno před první chemoterapií jsem sebral všechny síly a snažil se soustředit na svůj vnitřní klid, nebo spíše na to, že to musím zvládnout a nepoddám se tomu. A opravdu to zafungovalo.
Další, co mi hodně pomohlo, byly vždy milé a usměvavé sestřičky na stacionáři na Karlově náměstí. Před první chemoterapií se mě jedna ze sestřiček zeptala, zda jsem najedený, a když zjistila, že ne, poslala mě, ať si aspoň dám něco malého k jídlu a zapiju to horkou čokoládou. Poslechl jsem ji a vlastně jsem si z toho udělal malý rituál, který mne provázel při každé návštěvě. Bioléčbu jsem dostal jako prémii, ale na tu jsem byl již zvyklý, takže mě nepřekvapila.
Po 12 týdnech skončila chemoterapie, která přinesla jen větší únavu a vypadání vlasů. Vlasy mi naštěstí nevypadaly úplně, ale ani tak to není příjemné a musel jsem to nějak řešit. Poté jsem chodil na bioléčbu každé 3 týdny po dobu jednoho roku. V současné době jsem v remisi a doufám, že už napořád.
Za tu dobu, co mi rakovina vstoupila do života, jsem již posbíral nějaké informace, a tak pro mě byla celá léčba o něco jednodušší než ta první. Srovnal jsem si spoustu věcí v hlavě a věřím, že jsem měl prostě jen smůlu v tom, že první operace nebyla provedena důkladně a to „něco malé“, co bylo zapomenuto, je nyní již opravdu pryč a rakovina se už nikdy nevrátí. Uvidím, co bude dál, snažím se užívat si každého nového dne a dělat osvětu u veřejnosti, protože jen ta přivede nejen ženy, ale i muže včas do ordinací lékařů, kteří jim mohou zachránit život tak, jako mně.
Michal je autorem blogu I muži mají prsa, který informuje o málo známé rakovině prsu u mužů.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autora. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.