Petra Svobodová
Příběh z roku 2017. Dnes je Petra koordinátorkou projektu Bellis, a také Linky za zdravá prsa, pomáhá ženám s podobným osudem, který jí potkal.
Zvládla jsem to a jsem na to pyšná
Je tomu přesně rok. Rok, co se mi “změnil” život. Nikdy bych nevěřila, že něco takového mě může potkat v tomhle věku, ale potkalo. Přesně před rokem jsem uslyšela z úst paní doktorky na mamologii v nemocnici v Hradci Králové ty tři, v dnešní době tolik obávaná slova, JE TO RAKOVINA.
Začalo to celkem nevinně. Nahmatala jsem si bouličku v prsu, tak jsem pro jistotu zašla ke svému gynekologovi. Ten mě uklidnil, že to určitě není nic vážného, ale pro jistotu odeslal do mamologické poradny. Po vyšetření ultrazvukem mě paní doktorka objednala na biopsii, pro jistotu. To už jsem začala být lehce nervózní, ale pořád jsem si opakovala “Buď v klidu, 9 z 10 nalézů v prsu jsou jen nezhoubné útvary, je to nepravděpodobné “. Po týdnu čekání přišel den, kdy jsem měla dojít pro výsledky. Šla se mnou mamka, nějak se mi tam samotné nechtělo. Ve chvíli, kdy jsem byla na řadě a paní doktorka řekla mamce, ať jde do ordinace se mnou, mi to došlo. Pochopila jsem ve vteřině, že to není v pořádku.
Nebudu lhát
První pocity byly možná snad ani nepopsatelný. Scénář, který mi probíhal hlavou byl jasný – to je konec. Je mi 29 let. Jsem bezdětná. Jsem čerstvě zamilovaná. Co teď? Co bude dál? Dá se vůbec rakovina vyléčit? Co všechno mě čeká? Co na to řekne přítel, jsme spolu tak krátce, opustí mě? Budu muset podstoupit chemoterapii? Přijdu o vlasy, bude mi pořád zle,……atd. Miliony otázek ve mě zápasily jedna s druhou. Následovala konzultace u lékařské komise. Je to něco jako u maturity, kouká na vás několik přísných a důležitých lidí, a vy se neskutečně bojíte jaký bude verdikt. Lékaři mi celkem jasně řekli, co všechno mě čeká a na co všechno se mám připravit. Jenže jak se má člověk na něco takového připravit? To snad ani nejde. Každopádně věta od pana primáře onkologie “Buďte ráda, přišla jste včas”, mě malilinko uklidnila, i když asi jen na minutu.
Začal kolotoč vyšetření, konzultací a naplánování léčby. Na operaci jsem šla asi po třech týdnech na chirurgii v Hradci Králové k panu doktoru Motyčkovi. Mimochodem úžasný, milý a skvělý chirurg. Po operaci následovala chemoterapie a po skončení chemoterapie mělo přijít ozařování. Všechno šlo pěkně plynule za sebou a já už měla sílu se vrátit zpátky do práce stím, že už si budu jen dojíždět na ozařování. Ale to jsem se trochu spletla. V té době mi přišly výsledky z genetiky s pozitivním genem BRCA 1. Musim říct, že mě to malinko zase srazilo k zemi. Když Vám paní doktorka z genetiky vysvětluje co vše to znamená a jaká jsou procenta rizikovosti, tak mi úplně do smíchu nebylo. Opět konzultace u lékařské komise a verdikt – oboustranná mastektomie.
Cítím se silnější
Byl to pro mě hodně náročný rok. Ale zvládla jsem ho. Jsem na sebe svým způsobem pyšná. Při prvních pocitech jsem totiž myslela, že zůstanu někde stočená v koutě, že už se z toho nevzpamatuju, že mě to psychicky porazí. Postupně se mi myšlenky utřídily. Musíte vstát, když vás něco srazí k zemi. Vždyť přeci chci žít. Tak to zkusim, zkusim to zvládnout, odměna žít za to určitě stojí. Dnes, s odstupem roku, přemýšlím trochu jinak. Snažim se myslet pozitivně a užívat si každý den. Už neřeším hlouposti, urovnaly se mi priority v životě. Mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem, rodinu, která mě podporuje, přátele o kterých vím, že tu pro mě vždy budou. A možná to bude znít jako klišé, ale cítím se silnější 🙂
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.