Petra Tůmová

Můj život je jako obrázek z puzzlíků

Stalo se to těsně před Vánoci, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat – jako by se mi život rozsypal na tisíc puzzlíků.

Celý rok 2010 se děly hrozné věci a já jsem s nimi bojovala. Začalo to 2 operacemi – první byla kvůli nádoru a hlavní uzlině, druhá kvůli mikrometastáze v uzlině. Hned po operaci mi pan doktor řekl, že budu muset podstoupit dost náročnou léčbu, protože nádor byl hodně agresivní. Čekalo mě 8 chemoterapií, které byly tím nejhorším, co jsem kdy zažila. Při páté z nich jsem to chtěla vzdát – chvílemi to bylo opravdu těžké. I když jsem po dalším ozařování byla hodně popálená a ještě dneska mám na některých místech těla viditelné stopy, byla to už „legrace“ proti tomu všemu…

Když bylo po všem, hodně jsem odpočívala a měla jsem tak dost času hodnotit svůj dosavadní život. Hlavou mi běželo, že musím začít jinak. Říkala jsem si: „Je ti 33, máš dvě úžasný děti a skvělý lidi kolem sebe. Všichni jsou s tebou a tys to zvládla!“ A začala jsem všechny ty puzzlíky zase hezky dávat na svá místa. Šlo to pomalu a někdy dost ztěžka, ale strašně jsem chtěla být zase tou maminkou, která bude dovádět se svými dětmi. Těšila jsem se na obyčejnou procházku se psem i na sportování, které mi neskutečně chybělo. První lyžování po nemoci jsem zvládla, běžky a kolo taky, i když ruka (po operaci mízních uzlin) trochu zlobila.

Začala jsem chodit na delší procházky, abych ruku nechala v klidu, a z chůze jsem pomalu přecházela na běh. Trvalo mi pár měsíců, kdy jsem střídala běh a chůzi, až zbyl jen běh a ten mě začal opravdu bavit. Měla jsem sice jen obyčejné tričko a kraťasy, ale když jsem vyběhla, cítila jsem se, jako by mi patřil celý svět. Začala jsem venku potkávat známé i neznámé a postupem času se z nás stali „běhací kamarádi“. Dnes už jich mám hodně a všichni jsou moc fajn.

Můj první závod byl Night Run Praha 2014 – čas byl děsnej, já opatrná, ale když jsem doběhla, řekla jsem si, že se tohohle pocitu už nikdy nevzdám. Bylo to něco tak neuvěřitelného a nepopsatelného, že se to prostě musí zažít.

Teď mi všechny puzzlíky pomalu zapadají jeden vedle druhého a konečně z nich skládám krásný obrázek, naplněný láskou k životu.

A jak hodnotím běhání? Běhám pro radost a pro dobrý pocit. Běháním nabírám sílu a rovnám si při něm myšlenky. Běhám prostě z celého srdce. Je to jeden z puzzlíků, který má své výjimečné místo v mém obrázku a věřím, že v něm zůstane už navždy, tak jako všechny holky a kluk z Bellisek, které jsem potkala na Night Run Praha. Od té doby se i já účastním akcí, kde radíme, jak mít zdravá prsa, a povídáme si se všemi, co mají zájem se o této nemoci dozvědět. Poslední rok se také věnuji tématu metastatické rakoviny a paliativní péče, ráda bych byla v této oblasti podporou pro potřebné. 

A protože na všech Night Runech budeme i my, Bellisky, přijďte si s námi popovídat do růžového stánku.

Mějte se rádi, vaše Peťka

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.