🌸Jdeme do finále! Jedeme do CÍLE! Osmikrásky dnes v odpoledních nebo podvvečerních hodinách dorazí do cíle na Kampě v Praze. Přijďte je přivítat, v cíli je připraven doprovodný a hudební program💟🚴‍♂️

Patronkou pro dnešní cílový den je naše usměvavá a krásně Belliska Verunka💟 Nechte se inspirovat jejím příběhem.

Jmenuji se Veronika a v březnu jsem oslavila dvaatřicáté narozeniny. Ikdyž je pravda, že když se mě někdo zeptá, kolik mi je? Tak mu z patra odpovím, že třicet jedna. Jeden rok mého života jako by nebyl. Ale svoji úlohu měl velikou.

Bylo to zhruba deset dní před mými jednatřicátými narozeninami, když jsem si při koupání nahmatala bulku. Byl to spíš malý obřík, než bulka. Jelikož byl víkend, tak jsem počkala do pondělí a hned brzy ráno jsem běžela do Mamocentra u nás v Ústí nad Labem. Na ultrazvuku se to paní doktorce moc nelíbilo ale ubezpečovala mě, že to nevypadá na nic hrozného ale pro jistotu mi udělají biopsii. Pozvala si mě na další týden a z bulky mi odebrali vzorek. Čtrnáct dní jsem čekala na svůj ortel, a pak mi jedno odpoledne zazvonil telefon a doktorka mi bez okolků sdělila, že mám zhoubný nádor. Chvilku mi trvalo než mi došlo, že mám vlastně rakovinu. Jako že já, Veronika, mám rakovinu.

Pak to šlo všechno strašně rychle. Návštěva úžasné onkoložky v Praze, další vyšetření a naplánování série chemoterapií. Celých osm dávek. V Praze jsem se teprve dozvěděla, jak moc je můj nádor agresivní a co všechno mě čeká. Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat. Mé kroky mířily do Děčína, kde byla čerstvě založená nadace Ostříhej se Česko, kde jsem se ihned objednala, abych vlasy mohla předat někomu, kdo je potřebuje. Když se děvčata z nadace dozvěděly můj příběh, tak se rozhodly, že budu první, kdo paruku od nadace dostane. Byl to nádherný pocit a čest dostat od tolika lidí co mají srdce na pravém místě nádhernou paruku.

Následovalo už jen kolečko chemoterapií, ultrazvuků, mamografů a vyšetření. Naštěstí můj pěticentimetrový obřík dobře reagoval na léčbu a zmenšoval se. Po ukončení chemoterapií měl pouhých sedm milimetrů. A následovala operace. Po konzultacích a zjištění všech informací jsem se rozhodla, že podstoupím kůži šetřící operaci, po které nebudu muset absolvovat ozářky. Operace proběhla v pořádku a jizva se hojila dobře. Ostatní pozůstatky po chemoterapiích už jsem skoro nevnímala. Začínala jsem si zvykat na jedno prso a epitézu. Ikdyž je to obrovský zásah na psychiku, tak pro mě bylo snad horší přijít o vlasy než o prso. Proto jsem se den ode dne sledovala a čekala až začnou růst. Co čert nechtěl, vlasy se zřejmě rozhodly, že si na ně ještě nějakou chvíli počkám. Moje hormony se totiž vzbouřily a tělo se né a né vrátit do normálu. Dnes jsou to dva roky co jsem absolvovala svou poslední chemoterapii. Mám za sebou rekonstrukci prsu a mám nová prsa, vlasy stále nerostou, ale já věřím, že se vše srovná.

Když se ohlédnu zpátky, tak vidím spoustu lásky a starosti od mé rodiny a přátel. Samozřejmě se najdou lidé, kteří Vám přáteli byli ale dnes už nejsou. To je prostě život ale i za to jsem šťastná a děkuji, že vidím co jíní nevidí. Otevřel se mi nový okruh přátel a zažívám úžasné věci.

Život je krásný a je potřeba ho žít na plno. Starejte se o sebe a mějte se rádi.