Radka Šotkovská
Z neškodného nálezu se stal zhoubný nádor
Ve svých 39 letech jsem byla normální ženská, žila jsem si šťastným životem se svou rodinou, dětem bylo tehdy 8 a 12 let. Cítila jsem se mladě, byla ve skvělé kondici. Vůbec by mě nenapadlo, že bych v sobě mohla mít něco zhoubného. Myslela jsem si, že rakovina se týká jen starých lidí. Vždy jsem se snažila žít zdravě, rekreačně jsem sportovala, jedla kvalitní potraviny, nikdy jsem nekouřila. Navíc v naší rodině nikdo rakovinou do té doby neonemocněl.
Ale pak jsem si při koupeli nahmatala bulku v prsu. Neustále jsem na to „něco“ v mém těle myslela a podvědomě cítila, že by to tam být nemělo. Proto jsem se chtěla pro jistotu objednat na mamografické vyšetření. Při telefonickém objednání mi bylo sděleno, že když mi ještě není 45 let, tak mě raději objednají na sonografické vyšetření s termínem za 3 měsíce. Rozhodla jsem se počkat. Po 14 dnech jsem šla na preventivní gynekologickou prohlídku, kde jsem se lékařce zmínila o svém problému. Rozhodla, že to musím řešit dříve a napsala mi žádanku na ultrazvuk s označením „statim“ – tedy přednostní vyšetření. Musím bohužel podotknout, že přístup sester na recepci mamografické a sonografické ambulance nebyl vůbec empatický. Ptaly se mne, zda mám velké bolesti v prsu, když se to musí řešit urgentně. Když jsem sdělila, že ne, tak mi jedna z nich řekla až naštvaně, že má gynekoložka by snad měla vědět, jaký je standardní postup a neposílat pacientky s každou maličkostí. Sonografické vyšetření jsem absolvovala s výsledkem: nezhoubný fibroadenom, kontrola za půl roku.
Těch šest měsíců jsem byla v klidu, žila si svým životem bez jakýchkoliv obav. Jen jsem byla více unavená a neustále se mi vracely virózy. V červenci po dovolené jsem šla na kontrolní ultrazvuk. Výsledek? Útvar se zvětšil o 1-2 mm, ale stále to vypadá na fibroadenom, kontrola za dalšího 6 měsíců. Tady jsem narazila na neinformovanost pacientů. Myslela jsem si, že když mám jít na kontrolu, tak nepotřebuji další žádanku na vyšetření. Jenže jsem ji potřebovala. Personál mi poté poradil, abych si vyšetření zaplatila sama nebo zašla do mamologické ambulance, kde žádanky vystavují. Právě tento okamžik vnímám jako zásadní moment, protože mi došlo, že pro žádanku musím zajít hned. Zafungoval šestý smysl. V čekárně mamologie mě sestřička požádala, abych chvíli počkala, že mne nejdříve musí vidět lékař, než mi vypíše žádanku. Mamolog se rozhodl útvar rovnou prohmatat a nabídl mi biopsii s rozborem odebrané tkáně útvaru. Rovnou zavolal do sonografické ambulance, aby mne objednal. Tamější personál mu tvrdil, že biopsie je v mém případě zbytečná, neboť se jedná o jasný fibronadenom. Naštěstí trval na svém, čímž mi zachránil život. Moc mu za to děkuji, bez jeho přístupu by vše mohlo být jinak. Kdybych si pro žádanku tenkrát nezašla a nesetkala se s ním, nemusela bych tu už být.
Biopsii jsem podstoupila, nebylo to nic strašného ani bolestivého. Po týdnu jsem si měla přijít pro výsledky. Bylo to krátce po mých 40 narozeninách, které jsem už nestihla oslavit. Lékařka se na mne dívala očima, které jasně říkaly to, co později sama potvrdila. Oznámila mi, že biopsie prokázala zhoubný nádor. Byl to pro mě obrovský šok. Doufala jsem, že jsem v nějakém špatném snu a že se za chvíli probudím. Ale nešlo to. Nevěřícně jsem se na lékařku dívala a snažila se ji přesvědčit, že v laboratoři došlo k pochybení. Jsem přeci mladá, žiju zdravě, každé dítě jsem kojila 15 měsíců. Nemůžu mít rakovinu prsu! Mé další myšlenky patřily mé rodině – jak to řeknu manželovi, dětem, rodičům, v práci, kamarádkám? Neměla jsem strach o sebe, ale mé pocity směřovaly k mému okolí, nechtěla jsem jim způsobovat starosti. Týden jsem držela vše v sobě, svěřila jsem se jen manželovi, ale pak jsem musela s pravdou ven.
Své rodině – manželovi, dětem a rodičům jsem hodně vděčná, že mne drželi nad vodou, protože vím, že někdy to se mnou nebylo jednoduché. Pocity naděje a euforie se střídaly s depresivními stavy, kdy jsem nikoho nechtěla vidět. Trpěly i děti, připadalo mi, že se stydí za mamku, která nemá vlasy, řasy, obočí a chodí doma v šátku. Vždy mne prosily, abych si nasadila paruku, když na návštěvu přijdou jejich kamarádi.
Podstoupila jsem nejdříve operaci, po níž jsem se dozvěděla, že bohužel byly zasaženy i lymfatické uzliny. Proto následovalo 8 cyklů chemoterapie, 33 frakcí ozařování a nyní procházím hormonální léčbou. Musím uznat, že jsem léčbu zvládala docela dobře bez vážných vedlejších účinků, chodila jsem na krátké procházky s pejskem, hodně četla, začala jsem cvičit jógu. Vedlejší účinky léčby se u mne začaly projevovat až s odstupem času.
Vím, že mé tělo už nebude v takové kondici jako dříve, předčasně zestárlo v důsledku léčby, ale s tím jsem se již smířila. Věnuji se jiným koníčkům, u nichž nemám omezení. Vážím si každého rána, každého dne, kdy můžu být se svými blízkými. Vnímám krásu okolního světa, miluju hory i moře, lesy, louky. Rakovina mi vzala rok života, nadělila zdravotní problémy, ale na druhou stranu mi ukázala, jak si vážit každého okamžiku. Dala mi možnost setkat se spoustou úžasných lidiček a za to jsem velmi vděčná.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.