Michaela Kristenová
Vedlejší účinky léčby jsou lepší než recidiva
Jmenuji se Michaela Kristenová a je mi 36 let. Pracovala jsem jako účetní v korporátní firmě a mám dvě krásné holčičky, 6 let a 3 roky. Můj příběh začíná v březnu roku 2017, kdy jsem si nahmatala něco tvrdého v prsu. Dodnes si pamatuji, jak říkám manželovi, že musím vysadit antikoncepci, protože mi nějak ztvrdlo prso. Proběhla menstruace a tvrdý útvar, který rozhodně nebyl boulička, ale čtverec přes půl prsu, nezmizel. Věděla jsem, že za týden mě čeká preventivní kontrola na gynekologii, tak jsem to neřešila. Na prohlídce pan doktor mávl rukou, že to nic nebude a napsal mi žádanku na sono, ať se nějak objednám. Na žádanku napsal důvod „prevence“ a já si musela počkat tři měsíce, než na mě na ultrazvuku přišla řada. Bohužel se mě vůbec nezeptali, zda nemám žádné potíže, prostě oznámili termín a dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, bylo „na shledanou“ a položili telefon. OK, dobře, věřím lékaři, ke kterému chodím už 18 let. Hledala jsem jiné pracoviště, kde by mě vzali dřív, ale musela bych do Prahy. To se mi nechtělo. Navíc jsem měla strach, že to něco bude. A navíc, boule se nezvětšovala. Takže to asi fakt bude žláza, jsem tři čtvrtě roku po skončení kojení, říkala jsme si.
Čtvrt roku uběhlo, my si ještě v červenci užili prima dovolenou v Řecku. Byli jsme s dětmi a našimi kamarády na Korfu. Cítila jsem se naprosto v kondici a dokonce jsem se přihlásila na půlmaraton. Čtyři dny po návratu mě čekalo vyšetření. Jako bych už něco tušila a nervy pracovaly.
Přišel den D a já konečně ležela na lehátku v ordinaci. Paní doktorka mě vyslechla a zkontrolovala nejprve levé prso. V pořádku. Pak přiložila sondu na pravé prso a asi po třech vteřinách zaznělo: „Uděláme ještě mamograf a vezmeme vzoreček“. Prý mě bez biopsie domů nepustí. V tom okamžiku jsem věděla, že je pravděpodobně zle. Ještě se mě snažili uklidňovat, že to může být hormonální, že už viděli leccos, ale moc to nepomáhalo. Po biopsii jsem byla poslána domů s tím, že výsledky budou za týden. Výsledky byly už den poté. Invazivní duktální karcinom. Velký. Už se jen čekalo, jak moc bude agresivní a jak bude reagovat na léčbu.
Týden na to jsem svůj stav začala řešit v nemocnici v Praze, odkud jsem se dostala na další ultrazvuk a konečně na onkologii. Měla jsem již rozjetá předoperační vyšetření, muselo to ven. Ovšem nález na sonu byl ještě o trochu horší než původní diagnóza, a tak se operace zrušila a já nastoupila na chemoterapii.
Dostala jsem 8 dávek chemoterapie, kterou jsem snášela velmi dobře. Byla jsem schopná dokonce sportovat po celou dobu léčby a ani jednou mi nebylo špatně od žaludku. Vlasy vypadaly, ale přežila jsem, doslova. Hlavně, že léčba zabrala a z 80 % nádoru zlikvidovala. Po chemoterapii následovala operace. Od začátku, vzhledem k rozsevu mini ložisek, jsem věděla, že o prso přijdu. Bohužel jsem také přišla o devět lymfatických uzlin. Dále následovalo ozařování a to byla pro mě už úplná pohoda. Spálená jsem nebyla, jen po 23 dávkách jsem lehce zčervenala a začala mě svědit kůže na klíční kosti. Nyní procházím hormonální léčbou, kterou mám minimálně na pět let. Jsou s ní spojené nepříjemnosti, které řeší ženy v menopauze, jako jsou návaly horka a riziko osteoporózy. Všechno je lepší než recidiva. Jinak jsem v současnosti naprosto zdravá.
Tohle všechno bych stěží zvládla bez podpory mého manžela, dětí a zbytku rodiny nebo bych to nezvládla v takové pohodě. Moji i manželovy rodiče nám věčně hlídali děti, protože mladší dceři byl teprve rok a půl a po některých vyšetřeních jsem vedle ní nesměla ani sedět – např. kvůli scintigrafii kostí, kdy jsem byla lehce radioaktivní. Po chemoterapii jsem zase byla příliš toxická. Při ozařování už se museli zapojit i sourozenci, protože naplánovat hlídání a vyzvedávání ze školky na pět týdnů v kuse nebylo úplně jednoduché. Všem jim za to patří obrovský dík. Poznala jsem, že jsem obklopená opravdovými přáteli, nikdo se ke mně neobrátil zády a kamarádky mi byly také velkou psychickou oporou. Všem nemocným bych přála takovou podporu okolí, jako jsem měla já.
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.