TĚHOTENSTVÍ: Plodnost a těhotenství mladých žen po karcinomu prsu
Přestože žena v produktivním věku obvykle plánuje děti, v některých případech musí řešit úplně jinou situaci – karcinom prsu. Ačkoli je toto nádorové onemocnění typické především pro pacientky nad 55 let, objevují se i případy karcinomu prsu u mladých (do 40 let věku) a velmi mladých žen (do 30 let), které představují až 7 % všech případů karcinomu prsu. V době, kdy se díky pružnému životnímu stylu a také možnosti umělého oplodnění posouvá věk prvorodiček, se mnohé pacientky s karcinomem prsu ani nestihnou stát matkami a přirozeně tak řeší, zda budou moci mít děti po léčbě.
Zdroj: Unsplash
Budu moci mít děti?
V první řadě je nejdůležitější postarat se o přežití pacientky a její vyléčení. Nádory prsní tkáně v mladém věku bývají často velmi agresivní (až polovina všech případů), proto se musí terapie zahájit co nejdříve. Z toho důvodu není možné vyčkat na odebrání embryí pro zmrazení a jejich pozdější zavedení do dělohy. Některé ženy navíc v době diagnózy nemají partnera, který by poskytl genetický materiál pro oplodnění zralého vajíčka. Embrya jsou z hlediska úspěšnosti přežití a ujmutí v děloze perspektivnější než neoplodněná vajíčka. Obzvláště ožehavou otázku představuje hormonální stimulace nutná pro dozrání a odběr co největšího počtu embryí. Existují studie, které neprokázaly zvýšené riziko rakoviny prsu po hormonální stimulaci. Na druhou stranu, studie, které řeší škodlivost hormonální stimulace přímo u pacientek s neoperovaným karcinomem prsu neexistují a ani exitovat nebudou. Pro metodu dozrání a odběru se užívají obvykle letrozol a gonadotropim, jejichž dávky poskytují nízkou, avšak dostatečnou tvorbu estradiolu. Pacientky s mutací genů BRCA1 a BRCA2 odpovídají na stimulaci hůře než ostatní pacientky.
Vliv chemoterapie na plodnost
Některá cytostatika užívaná při chemoterapiích negativně působí na dozrávající vajíčka. To může ovlivnit pozdější plodnost, proto se poslední roky přistupuje k ochraně vaječníků pomocí Zoladexu. Tento přípravek dokáže utlumit dozrávání vajíček ve vaječnících, která jsou jinak snadným terčem cytostatik. Obzvláště kombinace antracyklinů (doxorubicin, epirubicin) s taxany (paklitaxel, docetaxel) přispívá k většímu poškození vaječníků než např. antracykliny samotné. Pokud pacientce nebyl Zoladex nabídnut, měla by se na tuto možnost v souvislosti s plánováním těhotenství sama zeptat svého ošetřujícího onkologa.
Hormonální léčba jako překážka těhotenství
Dalším faktorem ovlivňujícím plánování těhotenství je adjuvantní hormonální léčba, která trvá 5-10 let. U velmi mladých žen je ideální léčbu dokončit, u žen okolo 35. roku a více nemusí být stran dokončení hormonální terapie a následné plánování těhotenství dostatek času. Proto onkolog s pacientkou diskutuje možnost přerušení hormonální léčby po 2-3 letech jejího trvání. S obvykle krátkým odstupem od přerušení hormonální léčby se ženě obnoví cyklus, aby mohla otěhotnět, porodit a pokud může, tak i kojí. Obnovení cyklu je individuální a záleží na věku pacientky a zvolené medikaci. Většina žen však začne menstruovat a ovulovat během 3 až 12 měsíců od vysazení poslední dávky Zoladexu. Obnovení cyklu po 40. roce věku bývá neobvyklé. Společně se Zoladexem je nutno vysadit i Tamoxifen nebo inhibitor aromatázy, které by na plod mohly působit teratogenně (tedy negativně ovlivnit jeho vývoj). Odstup od vysazení hormonální terapie do početí by měl být minimálně 3 měsíce, lépe 6 měsíců. K hormonální léčbě se žena po možném přerušení terapie může, ale také nemusí vracet. Data řešící tuto problematiku téměř neexistují, proto je znovuzahájení hormonální léčby řešeno z každou nemocnou individuálně.
Ideální doba na plánování potomků
Otázkou, jež si mnohé ženy kladou, je, jak dlouho mají čekat s mateřstvím po diagnóze. Někteří lékaři nedoporučují plánovat těhotenství během prvních dvou let od diagnózy (za předpokladu, že je pacientka pouze sledována a neužívá hormonální terapii). Tato doba je u agresivních subtypů nejrizikovější z hlediska návratu nemoci po úspěšném vyléčení. Typ nádoru ale rozhodně není jediným kritériem. Důležité je stadium nemoci a také věk nemocné. Z etického pohledu nelze těhotenství zakázat žádné pacientce, ani té rizikové stejně jako není důvod k tomu, abychom pacientce v prvním stadiu nemoci prodlužovali čekání na dva a víc let, pokud si těhotenství přeje.
Potěšující je, že těhotenství nezvyšuje riziko návratu nemoci, jak si ženy často myslí právě kvůli zvýšené tvorbě některých ženských hormonů. Naopak mataanalýza z roku 2011 sdružující 14 studií dokázala, že těhotné ženy měly o 41 % nižší riziko úmrtí než ženy, které se matkami po diagnóze nestaly. Vyšší riziko recidivy nebylo zaznamenáno ani u žen s hormonálně závislým typem nádoru.
O tom, že těhotenství a zdraví potomci nejsou tabu ani pro ženy po onkologické léčbě karcinomu prsu, svědčí velké množství miminek, jež přišla na svět právě bývalým pacientkám, ať už přirozenou nebo jinou formou.
Odborná konzultace:
MUDr. Zuzana Bielčiková, Ph.D.
Onkologická klinika VFN a 1. LF UK v Praze