Silvie Kadlecová

Důležitější je zdravá máma, než starost, jestli dítě bude kojit z prsu či lahve

Jmenuji se Silvie, je mi 32 let a jsem mámou 5měsíčního syna. Ve 38. týdnu těhotenství jsem si díky samovyšetření našla bulku v prsu. V té době byla velká ani ne 0,5 cm a já doufala, že se tam objevila pouze vlivem hormonálních změn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to může být rakovina. Moje doktorka mě ihned poslala na sono, udělali mi punkci, ale ta nic neprokázala, takže jsem zůstávala klidná a užívala si konec těhotenství. Všichni si mysleli, že se jedná pouze o laktační cystu.

Když byly malému 3 týdny, tak došlo na biopsii. Bulka totiž rostla, najednou měla už 4 cm. To už jsem pojala podezření, že něco není úplně v pořádku, ale pořád jsem doufala v cystu, jakoukoli. Asi 14 dní na to, bylo to 1. 9. 2020, mi lékaři oznámili, že mám zhoubný nádor. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Mám se přece radovat z vysněného miminka, ne řešit rakovinu. Ale věděla jsem, že pro uzdravení udělám všechno, co bude v mých silách. Samozřejmě se mi honili hlavou otázky typu „proč zrovna já?“, „vždyť žiji zdravě a nekouřím“ a „chodím do přírody“. Tak proč já?! Přece nemůžu umřít, mám malé miminko, teď ještě ne, chci být s ním, vidět ho vyrůstat, vše ho naučit. Tohle se musí honit v hlavách všech novopečených maminek s podobnou diagnózou.

Týden po výsledcích jsem absolvovala první chemoterapii. Musela jsem přestat kojit, což pro mne byla jedna z nejtěžších věcí. Řekla bych, že snad horší než celá diagnóza. Chtěla jsem dát svému chlapečkovi to nejlepší, a to pro mě v tu chvíli bylo moje mléko, ne prášek z dózy. Snažila jsem se přijít na možnosti, jak kojit co nejdéle. Bohužel můj nádor je velmi agresivní, rychle rostl a nešlo čekat. Pamatuji si to jako včera, bylo pondělí 7. 9. 2020. Jeli jsme na MOÚ na konzultaci co dál, jakou nastavit léčbu. Vše bylo neskutečně rychlé, hned ve středu 9. 9. 2020 jsem nastoupila na první chemoterapii. Od té chvíle jsem nemohla kojit, takže naše poslední kojení proběhlo tu středu v 5 ráno. Dostala jsem léky na zastavení laktace, mléka jsem měla hodně, takže to trvalo celkem dlouho, než se přestalo tvořit. Bylo pro mě opravdu velmi psychicky náročné vidět, že mám spoustu mléka pro své miminko a nemůžu mu ho dát. U posledního kojení a u prvního krmení z lahvičky jsem brečela. Ale vím, že je důležitější, aby měl Matýsek zdravou mámu, ne původ mléka, zda mé nebo umělé.

Bylo potřeba zahájit léčbu co nejdříve, protože nádor rychle rostl. Během měsíce vyrost z 0,5 cm na 4 cm. Prvních 14 dní pro mě bylo asi nejhorších, úplná hormonální bouře, k tomu přestat kojit, zjistit jaké mléko a lahvičky budou malému vyhovovat. K tomu se pak přidala nevolnost a únava po chemoterapii. Dále tady byl strach co dál, jak moje tělo přijme léčbu. Jestli to moje tělo zvládne. Ale věděla jsem, že to nesmím vzdát, mám pro co žít. Můj hnací motor je můj chlapeček, můj manžel a rodina. Snažím se myslet pozitivně. Ostatně když se budu hroutit, tak tím nikomu nepomůžu. Zdravá mysl = zdravé tělo.

Mám teď za sebou čtyři série chemoterapií po 14 dnech a 9 dávek paklitaxelu. Asi 14 dní po první dávce mi vypadaly skoro všechny vlasy. Pamatuji si ten večer, když jsem si po sprše česala vlasy a najednou jsem měla v ruce pramen vlasů. Měla jsem pěkné dlouhé, hustší vlasy. Během těhotenství mi krásně zesílily. Stála jsem v pyžamu v koupelně, držela ten pramen vlasů a brečela. Věděla jsem, že vypadají, ale na ten moment vás nikdo nepřipraví. Z okolí slyšíte věty typu: „Jsou to jen vlasy, ty dorostou.“ Jo dorostou, ale na psychice to nepřidá. Překvapivě mi nějaké zůstali, ale vypadalo mi skoro celé obočí a řasy. Naštěstí léčba zabírá a nádor skoro zmizel. Teď mi už chemoterapii zrušili, další 3 dávky nebudou. Mé tělo totiž na ně reaguje mnohými vedlejšími účinky. Trápí mě neuropatie, brní mě ruce a nohy. V konečkách prstů jsme úplně ztratila cit. Nehty se odloučily od lůžek. Trpím nespavostí, rozmazaným viděním a poruchou rovnováhy. Starat se v tomto stavu o 5měsíční miminko začíná být náročné. Naštěstí mám velkou oporu v manželovi, rodině a přátelích. Bez nich by to bylo velmi obtížné. Moc nám pomáhá moje mamka. Hlídá malého, když jsem byla na chemoterapii nebo běhám po vyšetřeních. Bez ní by to bylo mnohem náročnější. Rodina a dobří kamarádi jsou v takových chvílích důležití. Operaci mám naplánovanou na 20. ledna, budou mi odebírat část prsu a sentinelovou uzlinu. Podle výsledků histologie se uvidí, zda to bude stačit. Budu věřit že ano a zase budu zdravá. 🙂

Už před nemocí jsem věci kolem sebe vnímala jinak a teď je vnímání ještě intenzivnější. Nemoc mi ukázala, že mám být vděčná za to, co mám. Měli bychom si užívat života. Toho, co s sebou přináší, ať dobré tak to špatné, brát jako součást života. Jsem vděčná, za každý Matýskův úsměv, za každý nový den. Snažím se vnímat svoji nemoc jako součást života, jež mě přiměla na chvíli se zastavit a vnímat svět kolem sebe jinak. Někde jsem četla větu: „Rakovina vás nepřišla zabít. Je to dáma, která vás přišla upozornit, že nežijete v souladu se svou duší, že jednáte proti svému dobru.“ Nemůžu než souhlasit. Já se svou rakovinou promlouvala, děkovala jsem jí za životní zkušenost a uvědomění si sama sebe a s láskou se s ní loučím.

Každé vyšetření, léčbu a operaci vnímám jako další krok k uzdravení. Nebojím se o své nemoci mluvit, ba naopak mluvím o ní dost. Snažím se okolí nabádat k prevenci a samovyšetření. Aby se nebáli jít k doktorům, když se jim cokoliv nezdá. Je lepší jít zbytečně než přijít pozdě.

Pro mě bylo obzvláště těžké oznámit diagnózu rodině. Nakonec se tohoto nelehkého úkolu chopil manžel. Není vůbec lehké říct svým rodičům, že máte rakovinu. Věděla jsem, že takhle zpráva pro ně bude těžká rána, se kterou se budou muset vyrovnat. Mám pocit, že pro okolí to bylo a stále je těžší než pro mě. Zdraví lidé často neví, jak mají reagovat, mnohdy projeví lítost nebo šok. Takové reakce jsou pro mě bolestivé, protože si kvůli nim uvědomuji, že jsem vážně nemocná. Setkala jsem se i s tím, že okolí nevědělo, jak se mnou mluvit, tak se mi začali někteří lidé vyhýbat. Chci, aby se mnou mluvili jako s každým jiným. Aby se se mnou bavili o počasí, o dětech, o tom, co budu vařit k obědu. O čemkoli, co mi ukáže, že můj život je stále normální. Ale chápu, že každý se s tím vyrovnává jinak a někomu prostě déle trvá tu informaci vstřebat a začít zase komunikovat.

No, a aby toho nebylo málo, tak týden před Vánoci diagnostikovali mému tátovi rakovinu tlustého střeva. Má teď za sebou operaci a čeká, jaká bude další léčba. Ale věřím, že to zvládne, a ještě bude jako správný děda učit Matýska lyžovat, rybařit a dělat spoustu dalších věcí.

Existují věci, které se můžeme naučit jenom v bouři…

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.