Představujeme vám příběh Nikol z titulní strany Charitativního kalendáře Bellissime 2023

“Někdy musíte spadnout na dno, abyste se mohli odrazit.”

Příběh Nikči je skutečně inspirující. Nikol onemocněla v opravdu mladém věku, ale vzala si z nemoci to nejlepší, co mohla. Sebrala odvahu a ihned po léčbě odcestovala na Nový Zéland a do Austrálie plnit si své sny. Po návratu se stala aktivní členkou našeho týmu Bellis, aktuálně jí máváme opět na Nový Zéland, kam se po téměř pěti letech opět vrátila. Pokud chcete sledovat cestu Nikol na Novém Zélandu, sledujte ji na Instagramu @ni.kiwi

“I přes stále probíhající léčbu zoladexem a tamoxifenem jsem se v létě 2018 rozhodla splnit si sen a odjet sama na Nový Zéland. Do země, kterou jsem vždy chtěla navštívit a jež se stala mojí srdcovou záležitostí. Měla jsem s sebou jeden kufr, jeden batoh (z půlky naplněný léky, z půlky elektronikou). Schválně jsem si vybrala menší město, kde byla možnost potkat Čechy nulová – potřebovala jsem být co nejvíce oproštěná od domova, abych co nejvíce zapomněla na nemoc. Byl to ostatně i tak trochu útěk před lékaři, před tím, že mi najednou po nemoci přestala moje práce dávat smysl. A na Zélandu jsem si dodala ztracené sebevědomí. S ozářenými plícemi jsem vylezla na 1850 m vysoký kráter sopky, plaval s delfíny, navštívila Hobitín, užila si jízdu kajakem po moři nebo si vyzkoušela adrenalinový sport zip lining. Stanovala 5 týdnů v kuse a pak si ještě zaletěla na pár dní do Austrálie, vidět slavnou Operu v Sydney a nakrmit klokany. Najednou mi přišlo, že můžu všechno. Překonala jsem smrtelnou nemoc a sama zvládla cestovat v úplně cizích zemích (a pravdou je, že od zemí Evropy jsou opravdu o dost rozdílnější). Ta cesta mi dodala ujištění, že je vždy řešení i té zdánlivě neřešitelné situace. Že když ve vašem životě neexistuje žádný opěrný bod najednou, tak si ho sami, naprosto sami můžete vytvořit. A moci se opřít sami o sebe, to je nejvíc. To je to, co mi pomáhalo během nemoci nejvíce – já sama.

Po návratu ze Zélandu a pár dní strávených v Austrálii jsem se vrátila do Česka a našla si nové zaměstnání. Sice na půl úvazku, protože mě stále trápí chronická únava a špatná paměť (což je v mém oboru, PR, důležité), ale jsem moc spokojená. Vracím se ke sportu. Zvednout na leg pressu 120 kg s bolavými koleny, udělat stojku se ztuhlým prsním svalem po ozařování nebo jen uběhnout kilometr s poškozenými plícemi dá zabrat, ale stojí to za to. K tomu mi dost pomáhá jóga, meditace a hlavně trávení času s přáteli. Od diagnózy daleko více chodím do divadla, ven s přáteli, na koncerty… Prostě žiju tak, abych si na konci života, jakkoli bude krátký či dlouhý, řekla: „Nepromrhala si jedinou vteřinu a žila si, jak nejlépe si mohla“. A ta vidina se mě drží každý den, přestože mám stále hodně doživotních následků léčby (psychické problémy, únava, bolesti, zadýchávání, přibírání na váze, oslabená imunita…). Nemoc mě naučila vážit si sama sebe, svého času. Člověk musí spadnout na dno, aby se mohl odrazit. A já se odrážím veškerou svou silou a vůlí žít.”

Přečtěte si inspirativní příběh Nikoly na našem webu https://www.bellisky.cz/pribehy/nikola-musilova/

“To, co mě během léčby drželo nad vodou, jsem byla hlavně já sama”

Moc děkujeme za sdílení, Niki. Přejeme Ti opět už jen šťastný život a hlavně zdraví Děkujeme, že jsi součástí našeho týmu.

krásné foto od naší nejšikovnější Helena Szmigielová – fotografie