Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Nicol Winkler a Julie

Můj syn mi v léčbě řekl hezčí věci než jakýkoliv dospělý.

„V sedmém měsíci těhotenství jsem si nahmatala bulku v prsu. Sono podle bývalého gynekologa vypadalo dobře, prý to byla zduřelá mléčná žláza. Jenže ta údajná zduřelá žláza rostla. Rychle. I když jsem porodila a začala kojit, rostlo „to“. Můj nový gynekolog mi nabídl své sono a dle jeho výrazu jsem poznala, že je něco špatně. Poslal mě do nemocnice na mamograf, kde se zhoubný nádor potvrdil a začal kolotoč vyšetření, počínaje biopsií. Co ale bylo nejhorší? Čekání na výsledky.“

„V den, kdy jsem měla první mamární komisi a vše mi podali na talíři, jsem se rozplakala. V prvé řadě pro mě byla největší katastrofa přestat kojit, protože to pro mne bylo něco nemyslitelného. V noci jsem dcerku ještě naposledy nakojila a užila si naše spojení, ráno si vzala lahvičku a já prášek na ukončení laktace.“

 „Doma mám dvě malé děti, syn zrovna začal chodit do školky. Naštěstí mám rodinu, která mi byla neskutečnou oporou a pomáhala mi s hlídáním, úklidem a vařením. Nebýt jich, nevím, jak bych s tím dojela do snad šťastného konce. Syn to bral tak, že maminka prostě nemá vlasy. Manžel se oholil taky, takže jsme byli oba stejně holohlaví a malému to ani nepřišlo divné. Nosila jsem čepičky a sem tam paruky a syn mi říkal, jak mi to sluší, a že nevadí, když nemám vlasy. Když jsem byla po oboustranné mastektomii, chodil ke mně a říkal, maminko to nevadí, že nemáš prsa, zase je budeš mít. Řekl mi hezčí věci, než dospělý člověk a když jsem mu vysvětlovala, že ho teď nemůžu nosit na rukou, objal mě a řekl, že to bude dobré.“

„Užívám si teď všechno na miliardu procent. Život je úplně jiný než před rokem. Vím, že další děti už mít nebudu, to třetí už nebude, už nikdy nebudu kojit. Takže si to mateřství užívám jinak a hlavně každý jeho moment. Dřív jsem se rozčilovala nad malichernostmi, dneska mě dokážou ty zákeřné kostičky lega rozházené v obýváku rozčílit méně.“

Nicol Winkler, 31 let, syn Bartoloměj, dcera Julie

foto: Alena Marcinka Syslová