Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Lucie Kmochová a Lucinka

Kdybych na tu prohlídku šla až za půl roku, mohlo být všechno jinak.

„V době, kdy jsme se s partnerem pokoušeli o dítě, jsem se už několik let odhodlávala k tomu, že si zajdu na první preventivní prohlídku. Bylo mi tenkrát třicet let. Dokopala mě k tomu až změna gynekologa a následné výsledky genetiky, že jsem BRCA 1 pozitivní. Byla klika, že jsem tam šla zrovna tehdy, protože za půl roku už taky mohlo být všechno úplně jinak. Na magnetické rezonanci byla vidět malá, nehmatatelná boule. Za dva týdny jsem šla na sono a rovnou na biopsii a za další dva se dozvěděla, že to je karcinom. Máme to v rodině, maminka i babička si rakovinou prsu prošly, takže jsem tak nějak počítala s tím, že to někdy přijde, ale doufala jsem, že až tak po čtyřicítce, tak jako u nich. Nabídli mi, že mi rovnou odoperují obě prsa a dají implantáty, to mě neděsilo tolik, jako přijít o prsa úplně. Ale osud to chtěl jinak, pár dní nato jsem zjistila, že jsem těhotná.“

„Když se onkoložka dozvěděla, že jsem těhotná, doporučila mi jít na potrat. Prý by těhotenství pro mě bylo riskantní, protože by se s operací muselo čekat, dokud plod nebude mít vyvinuté orgány. Už proběhlá vyšetření i následná léčba prý nejsou s těhotenstvím slučitelné. Emoce se mi střídaly jak na houpačce – prvně vyděšení z nemoci, pak nadšení z těhotenství, pak zase deprese, že dítě nemá šanci, protože už jsem byla na scintigrafii kostí. Strašně moc jsme si dítě chtěli nechat. Když už jsme byli s partnerem rozhodnuti pro potrat, naštěstí jsme v mamocentru narazili na jednu doktorku, která nám vše vysvětlila a okamžitě svolala primáře i přednostu kliniky a nabídli nám řešení, jak pokračovat v těhotenství a zároveň absolvovat léčbu. Také mě upozornili, že pokud bych šla na potrat a poté podstoupila chemoterapii, je možné, že už nikdy nebudu moct mít děti. Takže jsem během měsíce už byla po několikáté ze sedmého nebe na dně a zase zpátky, tentokrát naštěstí na té správné straně. Objevila se naděje, že by mohlo všechno dobře dopadnout. Těhotenství bylo celou dobu samozřejmě rizikové, s operací se čekalo na 16. TT, kdy mi vzali jedno prso, aby operace byla v co nejkratší době a za tři týdny začala chemoterapie. Ta byla uzpůsobena těhotenství a pokaždé jsem byla hospitalizována a bedlivě sledována. Naštěstí jsem byla celou dobu ve Vinohradské nemocnici, kde se na podobné případy specializují, takže jsem sice byla trochu jako pokusný králík, ale díky genetickým testům jsem třeba znala daleko dříve pohlaví dítěte.“

„Pracuju jako specialistka geoinformačních systémů a musím říct, že práce s těhotenstvím a chemoterapií nešla dohromady, protože mi bylo permanentně blbě. Naštěstí můj manžel celou situaci zvládl s neuvěřitelnou grácií a po celou dobu mi byl velkou oporou. Ta se mi dostávala i od rodiny a přátel. Tehdy jsme ale spolu s manželem byli teprve rok, oba trošku poznamenaní předchozími dlouholetými vztahy a oběma nám tikaly biologické hodiny. Můj předchozí jedenáctiletý vztah skončil po SMS. Měli jsme odletět na rok na Nový Zéland, ale místo toho se se mnou dva měsíce před odletem rozešel. Odjela jsem tam sama a většinu večerů potom probrečela, protože jsem byla úplně na dně. Myslím si, že to také trochu přispělo k propuknutí nemoci. U babičky jsme rakovinu až tak nevnímali, byli jsme malé děti, jen jsme věděli, že přišla o prso. Když tohle onemocnění měla moje mamka, už jsem byla na vysoké a prožívala jsem to hodně. Máma o tom nikdy nechtěla moc mluvit a zlehčovala to, asi kvůli nám, jejím dětem. Mě drželo a pohánělo hlavně to, že ve mně roste mimčo a po skončení chemoterapií jsem věděla, že to už zvládneme a že Lucinka III. se narodí zdravá. Partner o mě celou dobu pečoval a stále ujišťoval, že je jedno jak vypadám. Neměla jsem vlasy, neměla prso, zato jsem měla velké břicho. Mohl utéct, zaleknout se, ale neudělal to. Já si tenkrát přes to všechno, co nás potkalo, uvědomila, že jsem šťastná a strašně si vážím toho, co mám. Tři měsíce po skončení léčby jsem porodila zdravou a krásnou holčičku. Měla jsem neskutečné štěstí v neštěstí.“

„Aktuálně jsem po mastektomii i druhého prsa a čekám na rekonstrukci. Jsem na rodičovské dovolené a brigádně pracuji z domova v oboru. Užíváme si život s Lucinkou a cestování. Před rokem a půl jsme všichni vyrazili do USA, a tam jsme se v Las Vegas vzali. Prvně jsme o tom s mužem mluvili spíš ze srandy, až jsme si nakonec řekli, proč ne. Stejně jsem ještě neměla psychicky na to, mít velkou svatbu, a dělalo se mi špatně z představy, že by na mě koukalo osmdesát lidí. Tohle bylo stylové a nikdo nám to nemohl moc vyčítat. Celé to bylo i dost jednoduché, jen to papírování potom trvalo asi půl roku. Byla tam jen mamka a brácha s přítelkyní, a Elvis, který nás oddal přesně na naše dvouleté výročí. Za dvacet minut už nás odvážela limuzína i s prstýnkama na ruce. Ještě jsem měla po chemoterapii krátké kudrnaté vlasy.“

Lucie Kmochová, 33 let, dcera Lucie

foto: Alena Marcinka Syslová