Příběh mého těla: Petra Hacková

Petra Hacková

Bulku jsem si našla při oblékání plavek. Často jsem totiž chodívala plavat. Do toho jsem pracovala, bylo mi třicet osm let a nedělo se u mě nic zvláštního. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohla být rakovina prsu, v naší rodině ji nikdo neměl. Na ultrazvuku prsou jsem do té doby byla jen jednou před lety, protože mě pobolívala po dvou těhotenstvích. Výsledek byl tehdy negativní. A že bych si měla dělat samovyšetření? O tom jsem neslyšela nikde a nikdy. Gynekolog mi prsa taky nijak nevyšetřoval. Bulku jsem řešila s obvoďákem. Tenkrát jsem u něj byla na preventivní kontrole a sestřička mi dokonce říkala, jak skvělou mám krev. Pár dní na to jsem se dozvěděla, že mám rakovinu.

Foto: Lukáš Dvořák

Před léčbou jsem byla velmi pozitivní člověk. Když mi volali po biopsii, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být zlé. I z toho důvodu jsem si pro výsledky šla sama. Nic jsem negooglila, s nemocí jsem prostě nepočítala. Teď googlím všechno. Když mi vedoucí mammocentra říkala, že se jedná o zhoubný karcinom, skoro u toho brečela. Byla z diagnózy vzhledem k mému věku nešťastná víc než já. Poprosila jsem o vodu k pití a lékařka se úplně rozplakala. Nevěděla jsem, jestli mám utěšovat jí nebo sebe. To bylo dost komické. Pak napsala do papírů poznámku „pacientka dobře naladěna“. Tím, že jsem nevěděla, co mě čeká, jsem sdělení a vlastně i léčbu snášela dobře.

Měla jsem nejdříve chemoterapii, následovala biologická léčba. Operovalo se jedno prso a bylo třeba ho odstranit celé spolu se šesti uzlinami, dvě z nich obsahovaly mikrometastáze. K tomu byla nasazena hormonální léčba na několik let. Zrovna nedávno jsem s lékařkou řešila, zda dál pokračovat v Zoladexu, protože po jeho aplikaci do břicha mám dost bolestivé modřiny. Ty z poslední injekce se hojily čtyři týdny. Děti už mám, takže uvažuji nad odstraněním vaječníků, v nichž se hormony tvoří.

Nejhorší na celé léčbě byla ztráta řas. Obočí si dokreslím, ale řasy si nalepit neumím. Ztráta vlasů byla v pohodě a chemošky jsem zvládala. Každopádně při té poslední čtvrté oranžádě mi bylo opravdu zle. Byla jsem dokonce rozhodnuta, že chemoterapii nechci, pokud by se s tímto lékem dál pokračovalo. Naštěstí následoval cyklus s jiným typem léčiva, s tím to bylo oukej. Během léčby se o mě hodně staral manžel, dcera a syn. Dokonce za mnou ze Slovenska jezdila moje osmdesátiletá babička a maminka, když měla v práci volno. Víš, mám štěstí na to, že u nás v rodině nikdo nebrečí a věci nevzdáváme.

Protože se věnuji duchovnu, hledala jsem i alternativní pomoci při léčbě. Duchovní energie člověka se dá úžasně použít při samoléčení. I já jsem to tak měla, snažila jsem se zaposlouchat do bolesti svého těla a pracovat s ní. K tomu mi pomáhala dechová cvičení, síla mysli nebo akupunktura. Ostatně akupunkturní podložka mi doteď pomáhá a využívala jsem ji i na zmírnění neuropatií.

Když jsem šla na operaci, sestřička mi vysvětlila, co, jak a kdy bude probíhat. Na sál jsem měla jít v deset ráno. V devět jsem dostala tabletku na uklidnění a už jsem jen čekala na posteli. Náhle se otevřely dveře: „Hacková na sál!“ Dívala jsem se na kalíšek, na hodiny, na sanitáře a nechápala. Vše jsem zpracovávala ve vteřinové rychlosti, což mi vše vlastně usnadnilo. Ani jsem nestihla mít strach. Vzala jsem kalíšek s tabletkou a chrstla ho do sebe jako panáka. Honem honem, sanitář mě nenechal ani si odskočit. Uklidňující lék nestihl účinkovat.

Když jsme přijeli na sál, personál se mi omluvil, že můj operatér je v zácpě a musíme počkat. Všichni na mě čuměli, já tam ležela uvázaná na Krista. Povídala jsem si s personálem, pochválila jim pracovní prostředí, ptala jsem se ji, zda mají hodně operací. Všichni se řehtali, bylo to k popukání. Po dvaceti minutách můj lékař přišel, takže mě mohli uspat. Před tím se mě asistent operatéra ptal, zda pro mě ještě něco může udělat. Řekla jsem mu: „Hlavně mě probuďte. A aspoň mi to hezky zašijte.“ Po operaci za mnou přišel na kontrolu a říkal, jak během výkonu na to mé přání myslel a ránu hezky sešil. Potom se opřel o stěnu a my se starší dámou ležící se mnou na pokoji jsme se ho dost otevřeně ptaly na různé věci. Řekl nám na férovku: „Víte, dámy, prsa jsou po určitém věku k ničemu. Prostě plní svoji funkci do nějakých let, a jestli je máte nebo ne, je pak už celkem jedno.“ Jeho otevřený přístup mi byl sympatický. Řekl nám vše z praktického lékařského hlediska. Jak prsa slouží, na co slouží a od určitého věku vůbec neslouží, naopak se v nich mohou objevit právě nádory. Když jsem se rozhodovala, zda podstoupit rekonstrukci, byla tato vzpomínka klíčový moment. Můj partner je se ztrátou prsu srovnaný, stačí mu to jedno. Takže díky tomu i faktu, že děti už mám, jsem vzhled neřešila. Navíc mám svoje tělo rádo a dávat do něj něco umělé, podstupovat další narkózu… to se mi nechtělo. Jsem s tím srovnaná. Cítím se žensky i s epitézou.

Pozitivní energie, kterou jsem vložila do léčby, mě něco stála. Dostihla mě únava, v různých oblastech života, ale hlavně v práci, do níž jsem se po roce vrátila. Dvanáctihodinové směny jsem po léčbě nezvládala. Uběhl měsíc a došlo mi, že to tak nejde. Na mě jako operátorku se snášely nespokojenosti zákazníků a to mi vadilo. Díky nemoci jsem se vyklidnila natolik, že mě lidi nezajímají a nebaví. Není to myšleno ve zlém, ale prostě to k životu nepotřebuji. Také jsem si uvědomila sílu svoji a svého těla. Hodně mě posilnila setkání s Belliskami, kde jsem poznala mnoho inspirativních žen, hlavně metastatické pacientky. Ty mi dost rozšířily obzor. Ovšem zasáhla mě úmrtí nebo recidivy některých z nich, včetně známých osobností. To jsou případy, které se k tobě dostanou, i když nechceš. Velmi se mě to dotýká, protože se sama léčím se stejnou nemocí.

Abych do toho nezabředla, pomáhá mi můj běžný život, moje koníčky a to, co mám ráda. Když se soustředíš na sebe, svoji radost a svoji vnitřní energii, pak to hezké dokážeš rozdávat okolí a nenasáváš to špatné okolo sebe. Nikdy se neporovnávám s ostatními a nepřipouštím si, že mě nemoc zase postihne. A pokud ano, vím, kde čerpat podporu a informace. Snažím se na to dívat z té lepší stránky a nepiplám se v tom. Těch pozitivních dní je u mě víc než těch smutných.

Jak vnímám život po nemoci? Řekla bych, že velmi silně. Někdy mi přijde, že to všechno je tak silná zkušenost, že se někdy musím až brzdit, abych byla pevně nohama na zemi. V mnohých situacích, kdy se něco řeší, někdo se hádá, tak na mě to už nemá vliv. Toho se někdy obávám, zda mám ještě cit. Řešila jsem to i s psychoonkoložkou, která mi je názory dost sympatická. Řekla mi, že u ní nemám co dělat, protože to jediné, co mi chybí, je chuť se víc smát. Kvůli nemoci jsem se do sebe uzavřela, abych vše ve zdraví přežila, jenže jsem se zapomněla těšit. To mi ještě chybí, ta jednoduchost a radost ze života, protože mám v sobě mnoho bolesti. Ale určitě přijdou ty správné situace, kdy v sobě tu radost znovu najdu.