Příběh mého těla: Jiřina Sedláčková

Jiřina Sedláčková

Pár let před nemocí jsem se závodně věnovala bikini fitness a zálibu ve sportu jsem si uchovala i poté. Skoro každý den jsem byla ve fitku. Vidina toho, že se k pohybu vrátím, mě držela během léčby při síle. Moje onkoložka mi řekla, že rok budu „mimo provoz“ a pak vše bude jako dřív. Na to jsem se těšila, protože krátce před diagnózou jsem se opět rozmýšlela, že si ještě jednou v životě splním závody v bikini fitness. A hlavně mě to bavilo samo o sobě. Po oboustranné ablaci jsem se lékařky ptala: „Tak jsem díky rehabilitačním cvikům vše rozhýbala, ruka je dobrá. Můžu jít do fitka a zvedat tam benche?“ Paní profesorka se na mě dlouze podívala a řekla mi, že teď do fitka delší dobu chodit nebudu. Hrozně mě to vzalo. Došlo mi, že to nebude tak, jak jsem si vysnila a k čemu jsem se během léčby upnula. Že nebudu moci zvedat téměř žádné váhy, hlavně na straně s odebranými uzlinami. To mě za celou léčbu vzalo nejvíc. A to i přestože jsem onemocněla v šestadvaceti letech velmi agresivním nádorem, a ještě mi byla potvrzena mutace BRCA1.

Foto: Lukáš Dvořák

Bulku jsem si nahmatala dva dny před státnicemi, když jsem se učila. Zachvátila mě naprostá panika. Nejdřív jsem začala brečet, ale pak jsem si řekla, že se musím soustředit na školu. Uklidňovala jsem se, že to určitě nebude nic zlého. Po státnicích, které dopadly dobře, jsem jela ke svému gynekologovi, aby bulku zkontroloval. Samovyšetření jsem si do té doby nedělala. Je mi trochu hanba, ale myslela jsem si, že se mě to netýká, že jsem moc mladá. Když je mamograf od pětačtyřiceti let, tak tím mladší ženy asi neonemocní, ne? Hodně mě to mrzí a na samovyšetření bychom určitě neměli zapomínat. Bez rozdílu, zda jsme nemocné nebo zdravé nebo kolik nám je let.

Gynekolog zpočátku nemohl bulku v rýze pod prsem nahmatat, ale žádanku na ultrazvuk mi poté vypsal. Původně jsem měla na vyšetření čekat tři měsíce, ale po mnoha telefonických urgencí mi dali termín za tři týdny. Když jsem se dozvěděla výsledky, bylo všechno jasný. Pamatuji si, že jsem nemohla mluvit ani dýchat. Byla jsem přesvědčená, že je to můj konec. Hlavou mi vířily různé otázky.

Nádor byl velmi agresivní, slabě hormonálně závislý. Takže vedle hormonální léčby byla i chemoterapie a operace. Do toho jsem měla zjištěnou mutaci genu BRCA1, kvůli ní jsem musela podstoupit oboustrannou mastektomii a taky jsem dostala hormonální léčbu na pět až deset let. Když jsem si spočítala, že musím jít brzo i na odstranění vaječníků kvůli zmíněné mutaci, došlo mi, že v přechodu budu už skoro furt. Od dvaceti šesti let! Mutace v rodině byla, ale my o ní nevěděli. Taťka měl rakovinu střev, byl starší než já v době diagnózy, takže mu testy nikdo nedělal. Jeho sestřenice měla též BRCA1 mutaci a nakonec umřela na karcinom vaječníků. Zamrzelo mě, že se to k nám nedostalo, možná by některé věci byly jinak.

Odmala jsem chodila na aerobik, do tanečních skupin, a nakonec jsem se v devatenácti dostala k posilování a kulturistice. Díky Belliskám jsem se dozvěděla, jak je pohyb pro nás pacientky důležitý a že jsou cvičení, která můžeme provádět. To mi udělalo radost, protože do té doby jsem jen slýchávala, co všechno nemůžeme dělat. Ke sportu jsem se chtěla vrátit. Začala jsem s jógou a následně jsem pomalu přesedlala k běhání. Také doma dělám lehčí cvičení na základě onkofyzioterapie, na kterou docházím a těším se, až postupně budu po nemoci zkoušet i další pohyb. Samozřejmě jsem během léčby hodně přibrala a začíná na mně být znát i únava. Paradoxně se zhoršuje, když se nehýbu. Jenže jsem zjistila, že po léčbě moje tělo funguje jinak a snese toho míň. Musím se k němu stavět rozdílně. Nemůžu předpokládat, že zvládnu to, co před léčbou. Je důležité zjistit, jak tělo reaguje teď a začít mu dopřávat pohyb po troškách. Musím si dávat pozor i na lymfatické otoky, to taky není sranda. Je fajn začít třeba procházkami a pak pokračovat s tím, co tě baví a především, co tvoje tělo snese.

Před nemocí jsem měla dlouhé blond vlasy, prsa a štíhlou vysportovanou postavu. Teď kolikrát projdu okolo zrcadla a říkám si: „Ježiš, to nejsem já.“ Roky jsi zvyklá na určité tělo a najednou vypadá úplně jinak. Je pro mě těžký se sama se sebou sžít, ale začínám mít svoje nové tělo zase znovu ráda.

Před operací jsem hodně řešila, jak přítel bude reagovat na ztrátu mých prsou a celkově z mého nového vzhledu. Jestli neuteče, až mě poprvé uvidí. Když za mnou do nemocnice přijel, samozřejmě jsem mu hned musela ukázat, jak je to ošklivý, potřebovala jsem se o to podělit. Naštěstí neutekl. Vím, že to pro něj taky musí být těžké. Spolu s mojí mamkou mi jsou skvělou oporou.

Se svým plochým hrudníkem jsem se sžila a v ničem mi extra nevadí. Při zvláštních událostech si beru epitézy, ale do výstřihů se maskují těžko. Jinak je vůbec nenosím, cítím se tak líp. Co se týká rekonstrukce, mám to otevřené. Dostala jsem strach z nemoci z prsních implantátů, o které jsem mnohé četla. Chtěla bych, aby mé tělo bylo už zdravé, nechci mu ubližovat. Ale zároveň si říkám, že by ta prsa byla fajn. Ne proto, že jsem mladá, ale protože to tak cítím. O věku to podle mě totiž není.

Díky tomu, že jsem onemocněla velmi mladá, jsem zjistila, jak je život strašně křehký a nic v něm není samozřejmé. Od diagnózy jsem se naučila více žít přítomností, užívat si momentů a neodkládat věci na neurčito. Když něco chci, tak za tím půjdu a nebudu čekat. Nikdy totiž nevíš, co se stane. Naučila jsem se víc říkat některým lidem ne, což mi před nemocí vůbec nešlo. Stále to není perfektní, ale je to lepší. Není nic důležitějšího než my sami. Díky nemoci si také vážím každého času stráveného s lidmi, které mám ráda. A taky jsem poznala spoustu skvělých osob, třeba holky z Bellisek. Nemoc mi toho vzala hodně, ale neskutečně moc mi toho dala. Važme si zdraví.