Příběh mého těla: Hana Samsonová
Hana Samsonová
Nádor jsem si našla přesně den před 35. narozeninami. Bylo to v období, kdy moje kariéra stoupala a vše mělo být super. Jenže přišla nemoc. Po úmorných více než osmi týdnech čekání na vyšetření, z nichž jsem si i jedno musela platit, jsem si vyzvedla výsledky s finální diagnózou. Druhé stádium triple negativního karcinomu prsu. Nerozhodilo mě to, podvědomě jsem to věděla už od večera, kdy jsem si bulku našla. Začala jsem svou mysl nastavovat na to, že se uzdravím. Řekla jsem si, že si budu užívat vše, na co dřív nebyl čas. Udělala jsem si jakousi dovolenou – četla jsem knížky, háčkovala jsem, dívala jsem se na filmy, a dokonce začala skládat puzzle. Dělala jsem si radost nákupy. Zní to fantasticky, ale rozhodně to nebyla jen procházka růžovým sadem.
Foto: Lukáš Dvořák
V průběhu prvních dávek chemoterapií jsem podstoupila genetické testy a ty prokázaly mutaci genu BRCA1. Změnilo to rozsah operace – oboustranná mastektomie byla nutná. Rakovinu prsu jsme už měli v rodině, postihla sestry mé babičky z máminy strany. Můj tatínek zemřel v jednačtyřiceti letech na rakovinu plic, přestože byl nekuřák a abstinent. Nikdo se nepozastavil nad tím, že mladý muž se zdravou životosprávou zemřel na karcinom plic. Až se mnou se nechala testovat celá rodina. Výsledek byl zdrcující – ze šestnácti lidí genetickou mutaci nemají pouze čtyři lidi. Naštěstí jsou všichni pod drobnohledem a chodí na preventivní prohlídky.
Léčba pro mě byla náročná hlavně fyzicky. Cítila jsem se extrémně slabá, krevní tlak býval i 70/50. Nebyla jsem kolikrát schopna ani si dojít na WC. Vypadala jsem jako duch, s bílou papírovou kůži a bez náznaku jiskry v očích. Snažila jsem se chodit na procházky, zavěsila jsem se do manžela a šli jsme kolečko okolo domu, abych měla trochu slunce a čerstvého vzduchu. Vždy jsem byla hodně aktivní, seděla jsem jedním zadkem na třech židlích, proto to pro mě bylo tak těžké. Rázem jsem nemohla ani uvařit nebo vyprat prádlo, dělat základní věci. To mě sráželo víc než nějaká rakovina a povinnost léčit se.
Když mi řekli, že přijdu o prsa, řekla jsem si dobře, tak to je. Nicméně jakmile jsem se dozvěděla o možnosti rekonstrukce, chtěla jsem si nechat udělat hezký pevný trojky. Přetočila jsem tu celou situaci do pozitivna. Snažila jsem se během léčby chytat všeho hezkého. Jenže po operaci jsem si uvědomila, že se bez prsou cítím vlastně dobře. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo před pubertou, kdy jsem prsa ještě neměla a plochý hrudník mi přišel přirozený. Teď je to stejné vyjma chybějících bradavek a opticky vylézajícího břicha.
Mezitím jsem se přeci jen zapsala na konzultaci rekonstrukce prsou. Dostala jsem termín a příslib dvou operací. Říkala jsem si, že holt půl roku střídavě strávím u lékařů a v nemocnici, ale dostanu hezká prsa. Jenže, jak se rok 2023 chýlil ke konci a blížil se termín operace, uvědomila jsem si, že operace si trochu protiřečí s dalším plánovaným těhotenstvím. Proč bych si měla huntovat tělo dalšími operacemi, když chci příští rok otěhotnět? Navíc mě v budoucnu čeká odstranění vaječníků, takže nemohu moc čekat. Najednou jsem cítila, že se do rekonstrukce vlastně nutím. Když mi volali z nemocnice, zda termín operace stále platí, řekla jsem jim, že potřebuji ještě týden na rozmyšlenou. Ani neuplynul, sama jsem jim zavolala a rekonstrukci odmítla. Uvědomila jsem si, že pro mě je aktuálně tahle operace zbytečná. Třeba ji za pět let podstoupím, ale v nejbližších letech ne. A možná se za ty roky ujistím, že mi zdraví a zdravé děti stačí. Můj vztah k rekonstrukci se z „hodně ano“ změnil na „hodně ne“. Teď prsa nepotřebuji.
Na druhou stranu, na jizvy a prsa po mastektomii máme s manželem rozdílné názory. Pro něj ztráta mého poprsí byla psychicky velmi náročná. Zpočátku se na mě při ranním převlékání nedíval tak jako dříve. Samozřejmě to ve mně hlodalo. Jsem pro něj pěkná, nebo ne? A je to až tak důležité? Vždyť nejdůležitější je, jestli se líbím sama sobě. To je to jediné, co mohu ze své pozice řešit. Ne, zda se to nelíbí někomu jinému. Není to můj problém, protože není v mých silách to za něj řešit.
Prvotní sex byl ostýchavý, nechávala jsem si raději tílko. Postupně jsem přešla na hezkou podprsenku s epitézami a krajkovým tílkem, abych se i já sama cítila dobře. Uvědomila jsem si, že mně samotné chybí poprsí jen v jediné životní situaci, a tou je sex. Ve všech ostatních situacích jsem v pohodě s tím, že ho nemám. Naštěstí za ten rok a půl už to manžel vnímá lépe než na začátku.
A co se týká koupání nebo převlékání na veřejnosti, toho se nebojím vůbec. Neschovávám se ve sprchách a nekrčím se někde v rohu. Nechám ostatní ženy podívat se a vidím jejich pohledy. Nevím, zda je jim to příjemné nebo ne. Možná se dívají jen ze zvědavosti. Jistá si nejsem pouze, když jsou ve sprše malé děti. To se spíš otočím ke zdi. V tomto je to totiž sporné. Na jednu stranu je nemoc či abnormality druhých normální věc a maminka ji dítěti může vysvětlit. Ale taky se holky mohou leknout a mít z toho komplex. V přítomnosti dětí je to prostě sporné. Ne všichni jsou nakloněni opravdu otevřené komunikaci s dětmi, kdy jim v jejich rozumové hladině vysvětlí to, co vidí nebo slyší.
Zajímavý je také pohled na to, zda má žena po totální mastektomii chodit se zahaleným hrudníkem někde u vody. Osobně bych se raději i na koupáku procházela bez vršku. Volné triko mi nevadí, ale pevné plavky tlačící na jizvy mi jsou dost nepříjemné, i kvůli oboustrannému lymfedému. Prsa nemám, tak co je potřeba zakrývat? Není to nic vulgárního. Prsa jako sekundární pohlavní znak u mě chybí. Muži mají prsa i s bradavkami a nezakrývají se. Já nemám ani jedno a měla bych se zakrývat? Když člověk přijde o ruku nebo o nohu, měl by taky zakrývat zbytek končetiny, aby se okolí necítilo zvláštně? Měl by takový člověk vůbec přemýšlet nad tím, jakým pocitům vystavuje okolí svojí amputovanou nohou? Nebo by měl myslet na sebe a na to, co je pohodlné jemu?
Co se týká nemoci, vyvolává ve mně ambivalentní pocit. Na jednu stranu ji vnímám jako uzavřenou kapitolu, přeci jen to jsou dva roky zpět. Na druhou stranu si za sebou táhnu vozíček v podobě trvalých následků a vzpomínek na samotnou nemoc. Dává mi to ovšem sílu, stejně jako jizvy na mém hrudníku. Nebojím se na ně podívat, ukázat je a vzpomenout si na celou léčbu. Podvědomě ji možná nemám v sobě ještě zpracovanou. Třeba to za mnou bude, až si přestanu barvit vlasy na růžovo, jak jsem začala poté, kdy mi vlasy po chemoterapiích dorostly.
Nikdy jsem k růžové neměla speciální vztah, ale spolu s nemocí a Belliskami mi přirostla k srdci natolik, že jsem si s ní chtěla obarvit vlasy. Účes jsem změnila oholením hlavy už jednou, tak proč nezkusit ještě druhou proměnu? A tím bylo obarvení vlasů narůžovo na podporu všech pacientů s rakovinou prsu. Překvapivě se v tom výrazném odstínu cítím naprosto skvěle nehledě na to, jak nepřirozený je. Pokaždé, když jdu okolo zrcadla, usměji se na sebe, protože se sama sobě líbím a mám z toho radost. Třeba až léčba bude úplně za mnou, tak s růžovými vlasy skončím. Bude to jakási pomyslná tečka. Pro mě je v růžových vlasech velká symbolika a snad ji vidí i ostatní pacientky. Není to popud, aby se šly obarvit taky, ale aby se nebály změn. Protože jsou vždy dočasné. Barva vlasů i jejich ztráta. A mnohdy také nemoc.