Příběh mého těla: Amálie Votrubová
Amálie Votrubová
Další tři operace, další tři narkózy, bolest a nejistý výsledek u tkáně po ozařování. To byly důvody, proč jsem se rozhodla nepodstoupit rekonstrukci prsu po ablaci. Rakovina prsu mě zasáhla v sedmatřiceti letech a krátce po rozvodu, kdy jsem jako samoživitelka měla jednu práci a ještě dva přivýdělky. A ve všech jsem se snažila podávat dvěstěprocentní výkon.
Foto: Lukáš Dvořák
Díky Belliskám jsem si rozšířila povědomí o tom, jak rekonstrukce probíhá a může dopadnout. Po deseti letech bych si musela nechat vyměnit implantát, což by znamenalo další operaci. Za dekádu zase další a tak dále. Mám malá prsa, takže nic není poznat, když se šikovně nahrbím. Tuhle cestu rekonstrukce jsem v sobě uzavřela a jizvu po ablaci vyřešila tetováním představující poslední krok mé transformace, konec dlouhé kapitoly nemoci a léčby.
Nejednalo se o mojí první zkušenost s tetováním, mám menší na kotníku, ale toto měl být neznámý prožitek – nevěděla jsem, jak ozářená tkáň bude na vpich reagovat. Přeci jen i jizva po operaci je citlivější místo. Paradoxně, díky přerušení nervů během operace, tato oblast příliš nebolela, jehlu jsem téměř necítila. Tatérka z toho byla nakonec vyděšenější než já, protože se jednalo o rozsáhlou plochu tetovanou čtrnáct hodin, kdy na kůži prosakovaly kapky krve, a já si z nich nic nedělala. Vlastně to jen lehce škrabkalo.
Pro mě tetování představovalo akt sebepřijetí, jizva po operaci se mi nelíbila. Nikdy jsem se ale za ni nestyděla. Chtěla jsem ji však přetvořit v něco krásného. Navíc často chodím do bazénu a kolikrát mi vadí pohledy ostatních s nevyřčenými otázkami typu: „Co se to děje? Sakra, dyť tam něco chybí! Čím si ta ženská prošla?“ Teď se lidé podívají primárně na tetování a až po chvíli obdivu si všimnou chybějícího prsa. Vybrala jsem si tatérku, která dělá handpoke a květinové motivy. Já, jako víla Amálka, jsem jí popsala, které květiny mám ráda, a jak jsem jí je líčila, ona malovala a já rozkvétala.
Největší šok při vyřčení diagnózy? Uvědomění si vlastní smrtelnosti. Do té doby je člověk mladý, zdravý, nesmrtelný, neporazitelný. A najednou tě tohle tak moc srazí ke dnu. Také bylo těžké zachovat si pozitivní tvář. Věřila jsem, že nemoc zvládnu, ale otázkou bylo jak. K tomu jsem potřebovala podporu svých nejbližších. Těžká byla i ztráta vlasů. Sice víme, že vlasy narostou, ale hlava bez kštice, obočí a řas… je to, jako by si ztratila vlastní identitu.
My velmi často popíráme samy sebe. Pacientky s rakovinou prsu jsou opravdu hodné a obětavé ženské, někdy až příliš. Na úkor ostatních upozaďují sebe a to nebývá dobře. Je to moje spekulace, ale i to může být meritum problému a příčinou nemoci. Ve společnosti je na nás ženy vyvíjen obrovský tlak, abychom byly dokonalé ženy a matky roku. Pokud se to setká s vlastností neumět říkat ne, často tato kombinace vykrystalizuje v rozvoj vážné nemoci. Ta se stane jasným signálem, že máme zvolnit a navrátit se sami k sobě. Ostatně i já jsem změnila řebříček priorit. Práce je jenom práce. Dřív jsem ji dávala nesmyslně největší prioritu, to už dávno neplatí. Rodina, přátelé a hlavně já sama je mnohem víc nežli nějaká práce. Nemoc mě naučila naslouchat tělu, odměňovat své tělo i ducha, radovat se z každého dne a užívat si momenty naplno, protože nikdo neví, kolik času tady budeme mít. Uvědomme si, že nám nemoc může otevřít oči a nabídnout nový rozměr a pohled na život, to každý nemá, takovou šanci prozřít a uvědomit si, co je opravdu v životě nejvíc. Vytěžme z ní tedy maximum. Věřím, že opravdu hodně věcí je v hlavě, mnohdy i to uzdravení.
Věřme samy v sebe! Buďme k sobě vlídní a s úsměvem vítejme každý nový den.