🌸DNES odstartoval Metrostav Handy Cyklo Maraton 2019 🚴‍♀️Naše Osmikrásky jsou již na trase ✊

Pro dnešní závodní den se stala patronkou naše usměvavá sportovkyně Belliska Míša, přečtěte si její inspirativní příběh. Míša se dnes na trase cyklomaratonu k Osmikráskám připojí 🚴‍♀️

Jmenuji se Michaela Kristenová a je mi 36 let. Pracovala jsem jako účetní v korporátní firmě a mám dvě krásné holčičky, 6 let a 3 roky. Můj příběh začíná v březnu roku 2017, kdy jsem si nahmatala něco tvrdého v prsu. Dodnes si pamatuji, jak říkám manželovi, že musím vysadit antikoncepci, protože mi nějak ztvrdlo prso. Proběhla menstruace a tvrdý útvar, který rozhodně nebyl boulička, ale čtverec přes půl prsu, nezmizel. Věděla jsem, že za týden mě čeká preventivní kontrola na gynekologii, tak jsem to neřešila. Na prohlídce pan doktor mávl rukou, že to nic nebude a napsal mi žádanku na sono, ať se nějak objednám. Na žádanku napsal důvod “prevence” a já si musela počkat tři měsíce, než na mě na ultrazvuku přišla řada. Bohužel se mě vůbec nezeptali, zda nemám žádné potíže, prostě oznámili termín a dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, bylo “na shledanou” a položili telefon.

OK, dobře, věřím lékaři, ke kterému chodím už 18 let. Hledala jsem jiné pracoviště, kde by mě vzali dřív, ale musela bych do Prahy. To se mi nechtělo. Navíc jsem měla strach, co když to něco bude. A navíc, boule se nezvětšovala. Takže to asi fakt bude žláza, jsem tři čtvrtě roku po skončení kojení.

Čtvrt roku uběhlo, my si ještě v červenci užili prima dovolenou v Řecku. Byli jsme s dětmi a našimi kamarády na Korfu, já se cítila naprosto v kondici, přihlásila jsem se na půlmaraton, žádný problém. Čtyři dny po návratu mě čekalo vyšetření. Já jako bych už něco tušila a nervy pracovaly.
Přišel den D a já konečně ležela na lehátku v ordinaci. Paní doktorka si mě poslechla a zkontrolovala nejprve levé prso. V pořádku. Pak přiložila sondu UZ na pravé prso a asi po třech vteřinách zaznělo: “uděláme ještě mamograf a vezmeme vzoreček”. Prý mě bez biopsie domů nepustí. V tom okamžiku jsem věděla, že je pravděpodobně zle. Ještě se mě snažily uklidňovat, že to může být hormonální, že už viděly leccos, ale moc to nepomáhalo. Po biopsii mě poslaly domů s tím, že výsledky budou za týden. Výsledky byly pozítří. Invazivní duktální karcinom. Velký. Už se jen čekalo, jak moc bude agresivní a jak bude reagovat na léčbu.
Příští týden jsem svůj stav začala řešit v nemocnici v Praze, odkud jsem se dostala na další ultrazvuk a konečně na onkologii. Měla jsem již rozjetá předoperační vyšetření, že to musí ven. Ovšem nález na sonu byl ještě o trochu horší, než původní diagnóza a tak se operace zrušila a já nastoupila na chemoterapii.

Dostala jsem 8 dávek chemoterapie, kterou jsem snášela velmi dobře. Byla jsem schopná dokonce sportovat po celou dobu léčby a ani jednou mi nebylo špatně od žaludku. Vlasy vypadaly, ale přežila jsem : , hlavně, že léčba zabrala a z 80% nádor zlikvidovala. Po chemoterapii následovala operace. Od začátku vzhledem k rozsevu mini ložisek, jsem věděla, že o prso přijdu. Bohužel jsem také přišla o devět lymfatických uzlin. Dále následovalo ozařování a to byla pro mě už úplná pohoda. Spálená jsem nebyla, jen po 23 dávkách červená a začala mě svědit kůže na klíční kosti, ale to je asi tak všechno. Nyní procházím hormonální léčbou, kterou mám minimálně na pět let. Jsou s ní spojené nepříjemnosti, které řeší ženy v menopauze, jako jsou návaly a riziko osteoporózy. No ale všechno lepší, než recidiva. Jinak jsem v současnosti naprosto zdravá.

Tohle všechno a tak v pohodě bych to stěží zvládla bez podpory mého manžela a dětí a dále zbytku rodiny, kdy nám oboje rodiče věčně hlídali děti, protože mladší dceři byl teprve rok a půl a po některých vyšetřeních jsem vedle ní nesměla ani sedět, moc jsem svítila. Po chemoterapii jsem zase byla příliš toxická. Při ozařování už se museli zapojit i sourozenci, protože naplánovat hlídání a vyzvedávání ze školky na pět týdnů v kuse, nebylo úplně jednoduché, za což všem patří obrovský dík. Dále jsem poznala, že jsem obklopená opravdovými přáteli, nikdo se ke mně neobrátil zády a kamarádky mi byly také velkou psychickou podporou. Všem nemocným bych přála takovou oporu okolí, jako jsem měla já.