Adéla Rodná

I s metastázemi se dá žít, nejen přežívat

Měla jsem čtyři děti. Poslednímu bylo teprve 10 měsíců a první mělo zakončit 1. třídu. Pár dní před tím jsem při utírání zavadila o bouli na pravém prsu.

Na ultrazvuk jsem se objednala hned, přes kamarádku, která tam pracovala. Ještě jsem si od ní musela půjčit 400 Kč, protože bankomat na Bulovce nefungoval a já neměla hotovost. Nakonec jsem ty peníze nepotřebovala…

Na ultrazvuku se jim to nezdálo. Ani první, ani druhé a dokonce ani třetí paní doktorce. Poslali mě rovnou na onkologii. Když mi onkoložka prohmátla podpaží, bylo všechno jasné. Není to defekt po kojení, ale rakovina.

A pak už jsem jen čuměla, čuměla, čuměla, nějak dojela domů, tam zase čuměla. V hlavě nic.

Začal koloběh vyšetření, kterému jsem musela dopomoct trochou agresivní asertivity. Sama jsem zdravotní sestra a tak vím, že když vám další zdravotní sestra řekne, že to nejde nebo že nemají termín, vždycky to nějak udělat jde. I to CT lze popsat během pár minut. Stačí říct, že si počkáte a že vám nevadí, že budete sedět v čekárně třeba přes noc.

Sono, CT, scintigrafie, biopsie během týdne.

Diagnóza: metastatický nádor prsu s ložiskem v játrech a mnohočetnými ložisky v kostech.

Během pár dní odebrání vaječníků. Během 3 týdnů hotové genetické testy, kvůli případnému zařazení do výzkumu pacientek s BRCA. Negativní.

První chemo. Docela pohoda. Píšu pohoda, protože čím víc chemo, tím větší hrůza.

Při třetí chemoterapii jsem se už plazila po zemi a přemlouvala manžela, ať nevolá záchranku. Brečela jsem, že do nemocnice už nechci.

Poslední tři chemoterapie byly ve snížené dávce, ale i tak to byl pěknej hnus.

Skončilo to před Vánoci. Ty jsem prožila v depce, že se dalších nedožiju.

Na začátku února jsem šla na PET CT. Dost mě bolela játra a už jsem si v představách plánovala pohřební hostinu. A výsledek? Jediný „kousek rakoviny“, a to v prsu. Jinak nikde nic. Chápete to?

Konec? Vůbec ne. Rakovina hodně vezme, ale taky hodně dá. Bude to pro mě strašák už navěky. Můžu mít před sebou jen chvíli života, ale taky můžu žít dlouho, předlouho. Anebo ne tak dlouho, ale pořádně.

Minulost nevrátíš a budoucnost nemáš zaručenou. Takže přítomnost to jistí, bejby!

A pro ty z vás, které se nejvíc bojí o své krásné vlasy: mně nevypadaly! 😉

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.