Kateřina Šprincová

Jmenuji se Kateřina a je mi 31 let. Rakovinou prsu jsem onemocněla před dvěma lety. Bylo to v létě roku 2013. Rekonstruovali jsme baráček a v ten den jsem zrovna natírala plot. Byla jsem velmi unavená, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Je přeci srpen, sluníčko pálí a já bych měla být u vody a relaxovat. Místo toho se tu vztekám nad prací.

Těšila jsem se do postele, až tu mizernou náladu a šílenou vyčerpanost zaspím. Ráno bude zase hej, říkala jsem si. Jenže ouha, bylo to ještě horší, celý den jsem prospala. Nikdy nezapomenu na větu svého přítele, který se jako každý večer přitulil a úplnou náhodou nahmatal v mém prsu něco, co tam prostě nepatří – “máš tam nějakou bouli”…

Bude to určitě cista, uklidňovali jsme se navzájem. Hned jsem se objednala ke svému gynekologovi. Ten se mě bez jakéhokoliv vyšetření pouze zeptal, jestli diagnózu karcinomu prsu máme v rodině. Po mé zamítavé odpovědi pravil, že jsem na rakovinu prsu mladá a že to určitě bude naběhnutá uzlinka, občas se to prý ženám stává po čerstvě vyholeném podpaží.

Nakonec ho můj vyděšený výraz nejspíš donutil k tomu, že zvedl telefon a ještě ten den mě poslal na sono. Mladá paní doktorka se mne hned ujala, přečetla lékařskou zprávu a s úsměvem na tváři mi řekla, že se na to podíváme. Ten její vytřeštěný pohled vidím ještě dnes.. Jediné na co se zeptala, bylo, kdy jsem si tu bulku nahmatala. Zvedla telefon a začala mi domlouvat mamograf v co nejbližším termínu. Brečela jsem a pořád dokola se ptala sestřičky, jestli je to rakovina. Držela mě za ruku a neřekla vůbec nic. Vyfasovala jsem lékařskou zprávu a žádanku a se slovy „je důležité, že jste dorazila včas“, odjela domů. Celou cestu autobusem jsem přemýšlela a brečela. Před měsícem jsem vysadila hormonální antikoncepci, protože jsme chtěli miminko a po celou dobu mi bylo hodně zle. Bylo mi řečeno, že je to v pořádku, že se mé tělo od té chemie jen čistí. Bude to zlé, říkala jsem si. Ve všech maličkostech jsem viděla souvislosti a připravovala se na nejhorší. Za dva dny jsme s mamkou vyrazily na mamograf s následnou biopsií. Nádor je ohraničený, počkáme na výsledky, nebojte se, bude to dobré. Ten týden byl šílený, panika, strach, zoufalství.

Zmýlená biopsie

Asi dvě hodiny před předáním výsledků biopsie mi zvoní telefon. “Dobrý den paní Šprincová tady mamologické centrum. Mám pro vás výborné zprávy, biopsie je negativní, pošleme Vám lékařskou zprávu, se kterou si dojdete k paní doktorce. Od nás je to vše, přeji hezký den, neshledanou.” Běžím za mamkou a už z dálky křičím, že všechno je v pořádku. Objímáme se a pláčeme.

S lékařskými zprávami v ruce jsem se vydala do mamární ambulance, kde mi paní doktorka řekla, že podle výsledku není třeba jakýkoliv chirurgický zákrok a že se uvidíme za půl roku na kontrole. Já jsem s tím ale od začátku nesouhlasila a tvrdila, že boule roste, bolí a musí okamžitě pryč. Jen se na mě usmála a řekla, že je to zbytečné. Byla jsem nervózní a podrážděná a moje okolí mi to samozřejmě vracelo. Co plašíš, je to negativní, přeci to nemůže bolet a zvětšovat se. Vezmi si ibalgin to bude dobrý…

Po nějakém čase hysterie mě mamka naložila a vydali jsme se opět do mamárního centra ve Svitavách. Paní doktorka se tvářila nemile a celou dobu komunikovala pouze s mojí maminkou, já jsem pro ní asi neexistovala. Po sono vyšetření pouze konstatovala, že to nevyrostlo (v lékařské zprávě zaznamenán nárůst o pár milimetrů) a že mě to bolí, protože to pořád zkoumám…

Poslala nás za dveře, zvedla telefon a se slovy “mám tu maminku s hysterickou dcerou“ nás objednala na chirurgii. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem tu potvoru měla z těla pryč a začala jsem se zase usmívat. Štěstí netrvalo dlouho. Při banálním vytahování stehů mi bylo řečeno, že se v nádoru objevilo několik zhoubných buněk a musím se jít okamžitě léčit. Následoval kolotoč vyšetření RTG plic, jater a já si stále říkala, že je to snad hloupý vtip. Všechno mi došlo až před onkologickou komisí. Rozuměla jsem pouze tomu, že mám agresivní typ nádoru a po zaměření a vytažení sentinelových uzlin se musím jít okamžitě léčit. U komise se mnou byla i moje maminka, pro kterou to byla snad větší rána, než pro mne samotnou. Ptala se na všechno, i na to jak je možné, že se biopsie může takhle zmýlit. Bylo jí řečeno, že lékaři nejsou páni bozi a že se to prostě stává. Já se nezmohla absolutně na nic, cítila jsem jen vztek a křivdu, protože mě nikdo neposlouchal a o operaci jsem musela skoro prosit. První myšlenka vyslovená nahlas byla ta, jestli zemřu. Byla jsem ujištěna, že ne. Léčba bude sice náročná, žádná pohádka to nebude, ale vyléčím se.

Nechtěný dárek k narozeninám

Operaci i všechna další vyšetření jsem zvládla dobře. Bohužel mi v den 29. narozenin bylo sděleno, že mám metastázu v jedné uzlině (super dárek nemyslíte?). Podle názorů dalších onkologů mi byly zdravé uzliny ponechány a já nastoupila léčbu. Musím říct, že mám super rodinu, bez nich bych to nezvládla. Po celou dobu mi byla oporou moje maminka, která trpělivě snášela i mou občasnou hysterii a beznaděj. Občas mi bylo zle, ale dalo se to zvládnout. V květnu jsem dokončila ozařování a říkala jsem si, že teď už to bude O. K. Opak je pravdou, přišly výsledky genetiky (BRC1 pozitivní). Všechno špatně.

Bylo to pro mne snad ještě horší, než chemoterapie.. Šok, pláč, křik. Hlavou mi běžela spousta myšlenek, mám si nechat odstranit prsa, je dobré mít děti atd. Hodně jsem přemýšlela i o tom, že ukončím svůj vztah, protože co by dělal chlap s takhle nemocnou ženskou (od narození mám totiž i DMO a špatně chodím). Postupem času jsem ale přišla na to, že to musím nechat pouze na něm.

Dva roky po léčbě se snažím, aby každý můj den stál za to. V době léčby jsem si napsala takový malý seznam přání a postupně si je všechny plním. Scházím se s rodinou, přáteli a jsem šťastná za “moje” holky Bellisky. Asi nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat svojí mamince a moc bych si přála být jednou aspoň z poloviny tak dobrou mámou pro svoje dítě.. Uvidíme, co přinese čas, ale já v dobré zítřky stále věřím..

Co říct závěrem.. Nemoc nechodí po horách, ale po lidech.. Pokud cítíte, že je něco špatně, nebojte se ozvat. Neodhánějte od se své blízké a to i ve chvílích kdy jste úplně na dně. Užívejte si každého dne, protože nikdy nevíte, co bude zítra… A hlavně se nezapomínejte každý měsíc samovyšetřovat, prevence je důležitá…

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.