Lenka Vocelková

Jmenuji se Lenka Vocelková, je mi 26 let. Miluji život, cestování, sport, přírodu, hory, moře. Raduji se z maličkostí, jsem šťastná, snažím se život užívat naplno, na světě je přece nádherně.

Můj příběh s rakovinou prsu začal měsíc před mými 25. narozeninami, kdy jsem si zcela náhodou nahmatala malou bouličku v prsu. Ležela jsem v posteli, pomalu jsem už usínala, když mě snad nějaký šestý smysl, možná osud, vedl přímo na to místo. Zcela bezmyšlenkovitě jsem si položila dlaň na levé prso a přesně v tom místě jsem ucítila maličkou bouličku. V tu chvíli jsem se úplně vylekala a začala jsem si dané místo prohmatávat znovu a znovu. Boulička byla tak malá, že se mi chvílemi zdálo a především jsem chtěla věřit tomu, že tam nic není. Bohužel tam boulička byla. Na nic jsem tedy nečekala a hned další den jsem si zašla ke svojí doktorce, která mi dala doporučení na ultrazvuk. Objednali mě až za 3 týdny. Bylo to předlouhé čekání plné nesmírného strachu, bezmoci a nejistoty co bude dál. V té době mi velmi pomohl internet. Přečetla jsem si tam, že rakovina prsu v takto mladém věku je velmi vzácná, že se nejspíše bude jednat o nezhoubný útvar, který je u mladých žen naopak celkem častý. Po těchto informacích jsem šla na ultrazvuk už téměř klidná, smířená. Byla jsem přesvědčená, že vše bude v pořádku, že nadále budu žít svůj radostný a spokojený život.

Slova, na která nezapomenu

Moje optimistické myšlenky se na ultrazvuku potvrdily. Řekli mi, že to nic není, že to je nezhoubné. Že mám přijít za půl roku na kontrolu, případně si do té doby promyslet chirurgické odstranění. Nikam jsem tedy nespěchala, chtěla jsem si vše v klidu do další kontroly promyslet. O 14 dní později přišla oslava mých 25. narozenin. Navždy budu vděčná tetě, která mi doporučila, že na to odstranění mám jít hned, že by to časem mohlo působit problémy. Až při tom chirurgickým zákroku zjistili, že to bylo zhoubné. Bylo 13. 5. 2014, byla jsem na druhé kontrole v nemocnici, na odstranění stehů. Lékař si pochvaloval, jak se mi vše krásně hojí. Chtěla jsem už odejít, šťastná, že mám vše v pořádku za sebou, když najednou slyším: „Ustrojte se a ještě se tady posaďte.“ Přesto jsem pořád ještě netušila nic zlého. Nevěděla jsem, že se po operaci vše posílá na biopsii, aby zjistili skutečnou povahu nádoru. Na další slova lékaře, kdy mi oznámil tu nejsmutnější zprávu, už nikdy nezapomenu. „ … …Já budu muset ten zákrok rozšířit … Za chvíli půjdete k mamární komisi lékařů, kde se rozhodne, jestli Vám odstraní celý prs, nebo jenom jeho část… Čeká Vás půlroční chemoterapie… Jste tak mladá…“

V tu chvíli jsem měla v hlavě úplně prázdno, vůbec jsem nechápala význam jeho slov. Najednou jsem jakoby úplně z dálky slyšela hlas sestřičky: „Nebojte se, uzdravíte se.“ V tu chvíli mi to došlo, vždyť já bych se uzdravit také vůbec nemusela.

Byl to ten nejtěžší, nejbolestnější okamžik v mém životě. Během jediné chvíle se celý můj život změnil o 360 stupňů. Ale rozhodla jsem se, že budu bojovat, že se nikdy nevzdám. Současně se okamžitě rozběhl veliký kolotoč plný těch nejrůznějších vyšetření, veliký boj o záchranu mého života. Návštěva onkologie, naplánovaný termín operace a spousta žádanek na rentgen plic, srdce, ultrazvuk břicha, scintigrafii kostí. Na všechna tato vyšetření jsem chodila ve sladké nevědomosti, že jsou pouze kvůli té operaci, aby zjistili, zda je vše v pořádku a můžu na ni jít. Až později jsem zjistila, že všechna tato vyšetření byla kvůli tomu, aby zjistili rozsah nemoci. Aby vyloučili, případně potvrdili přítomnost metastáz. Když o tom přemýšlím, tak jsem moc šťastná, že jsem to předtím nevěděla. Na všechna vyšetření jsem chodila klidná a nemusela jsem se zbytečně bát, stresovat se, co by bylo, kdyby přítomnost metastáz potvrdili. O 14 dní později jsem šla již v pořadí na druhou operaci, kde první chirurgický zákrok rozšířili, odebrali mi část tkáně, kolem místa nádoru a také vyjmuli sentinelovou uzlinu, která byla naštěstí čistá, bez známek metastáz. V tu chvíli jsem začala věřit, že to zvládnu, že se zase uzdravím.

Chemoterapie pro mne byla na začátku utrpením, postupně jsem ale začala zvládat

25. 6. 2014 přišla první chemoterapie. Měla jsem jich naplánovaných celkem 16 během půl roku. Nejdříve 4 „silné“ každé 3 týdny a poté 12 „slabších“ každý týden. Měla jsem z nich velký strach, především strach z neznáma, nevěděla jsem, co mě čeká. Nejhorší byla proto ta první. Lehla jsem si na lehátko a čekala jsem. Čekala jsem, že hned poznám, jak mi do těla kapou ty „jedy“, že mi bude hned špatně. A ono se nedělo nic… Až na nepříjemnou „vůni“ chemoterapie mi bylo celkem dobře. Byla jsem šťastná. Chemoterapie však začala působit až o několik hodin později. Bylo mi nesmírně zle, cítila jsem veliký nutkavý pocit na zvracení, nemohla jsem téměř nic jíst. Celé 2 až 3 dny jsem ležela v posteli a modlila jsem se, ať už všechno skončí. Ať už je večer, ať už je ráno, ať už si můžu vzít svých 6 prášků proti nevolnosti a píchnout si do břicha injekci, jenom aby mi bylo trochu lépe. A také mi lépe bylo, tyto těžké dny vždy uplynuly a postupně jsem načerpávala nové a nové síly. Poslední týden před další chemoterapií jsem se cítila téměř v pořádku. Navždy si budu pamatovat, jak jsme 14 dní po první chemoterapii jeli na 5 dní do Špindlerova Mlýna. Bylo léto, toulali jsme se po horách a zvládla jsem ujít za tu dobu téměř 50 kilometrů. Byla jsem šťastná. Věděla jsem už, že se svojí nemocí nenechám nikdy zlomit. Že svůj boj vyhraji.

Každou chemoterapii jsem zvládala lépe a lépe, věděla jsem, že je to chvilkový nepříjemný stav, který je nutný překonat a že pak bude zase dobře. Změna nastala až při přechodu na „slabé“ chemoterapie, které jsem měla mít každý týden. Po chvíli kapání přišla prudká alergická reakce, kdy jsem se začala úplně dusit. Následně nastaly silné křeče do břicha, veliký pocit na zvracení a zároveň pocit na omdlení. Okamžitě mi museli chemoterapii zastavit, ještě hodinu a půl jsem musela ležet na lůžku, než všechny tyto reakce ustaly. O týden později jsem šla na další chemoterapii úplně vyklepaná, že když se mi stane tohle znovu, tak už to nezvládnu. Lékař mi řeknul, že kvůli silné alergické reakci, která se při tomto druhu chemoterapie občas někomu přihodí, mi dají chemoterapii jinou. Ne 12 chemoterapií každý týden, ale zase 4 chemoterapie po 3 týdnech. V té chvíli jsem byla nejšťastnější na světě. Nebylo mi po nich už ani tak zle, jako po těch prvních čtyřech. Zvládala jsem během nich jezdit i trochu na kole, co víc jsem si mohla přát.

Poté ještě následovalo 32 dávek ozařování, které jsem až na značnou únavu zvládala úplně krásně. Během mé nemoci jsem měla celou dobu velikou podporu ve své rodině, ve svým příteli, v přátelích. Všem vám za to velmi děkuji, moc to pro mě znamená. Mám vás moc ráda. Dnes je to téměř rok a půl od stanovení mé diagnózy. Jsem zdravá a jsem mnohem silnější než dřív. Na Pochodu Proti rakovině prsu v HK jsem poznala Naďu Kolářovou, která mi dodala velikou sílu a naději, že se dá vše zvládnout. Že i po takto závažné nemoci může být jednou zase dobře, že může pro nás zase svítit sluníčko. Že při troše štěstí se dá tato nemoc úplně vyléčit. Naďa mě také seznámila s Belliskami, s nejlepšími, nejúžasnějšími, nejsilnějšími ženami, které znám. Jsem za to moc šťastná, život je boj a věřím, že ho budeme jenom vyhrávat.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.