Monika Bémová

Rakovinu jsem čekala, máme ji v rodině

Jmenuji se Monika, mám šestiletého syna a ráda sportuji. Rakovina mi není
neznámá, nejdřív na ní zemřel můj děda v 57 letech, poté moje maminka ve 44
letech a pak onemocněl i můj otec v 55. Podvědomě jsem tušila, že mě tahle nemoc
možná také jednou čeká, jen jsem netušila, že přijde tak brzy a v nejhezčím období
mého života. Bylo mi 36 a bylo to přesně den před synovými prvními narozeninami,
kdy jsem si šla pro výsledky biopsie, ortel, který nedopadl podle mých přání.
9 měsíců předtím jsem absolvovala pravidelné sono prsu, kam jsem kvůli naší
rodinné anamnéze raději chodila každý rok. Paní doktorka tehdy objevila jakousi
“reaktivní uzlinku”, která se jí nezdála. Následovalo několik kontrolních sonografií.
Závěr: Nález se nezvětšuje, kontrola za dva roky. Za tři měsíce už jsem si nahmatala
bouli v prsu, ale věřila jsem, že to nemůže být nádor, protože jsem přeci byla na
několika vyšetřeních. Přeci by se mi neudělal rychle tak velký nádor? Přičítala jsem
to pozůstatku mléka po kojení či zánětu v prsu a úplně na to zapomněla. Jenže příští
měsíc tam ten útvar byl stále a zdál se mi dokonce větší. Hned jsem volala na sono,
popsala jim celou situaci, ale termín mi nabídli nejdříve za tři týdny.
Neváhala jsem a druhý den ráno běžela do nemocnice, kde jsem se dostala na sono
ihned. Nejprve mě ujistili, že jsem mladá a že to jistě nic nebude, že stačí sono a na
mamograf nepůjdu. Jenže ze sona mě poslali ihned na mamograf a začínala jsem
tušit, že něco není v pořádku. Výsledkem biopsie byla měsíční modřina přes celé
prso a 2 týdny čekání na výsledky. Když jsem si pro ně šla, pan doktor mi řekl, že se
dle očekávání jedná o zhoubné ložisko. Seděla jsem tam a nevěděla, co říct, měla
jsem pořád pocit, že to je jen zlý sen a že se probudím. Ale nebyl. Měla jsem dva
nádory, oba zhoubné invazivní duktální karcinomy – 2,5 cm a další menší 1,5 cm,
100% hormonálně závislé. Také mi byla na onkogenetických testech zjištěna mutace
genu CHEK2.

Synovi první narozeniny jsme ani pořádně neoslavili, nebyla nálada, celá rodina se
bála, co bude dál, nevěděla jsem, co mě čeká. Když jsem se mého onkologa zeptala,
jaké mám vyhlídky, řekl mi větu, kterou nikdy nezapomenu: “Paní Bémová, nedělejte
si žádné dlouhodobé cíle, dejte si za cíl, že dovedete syna do jeslí či školky, no a když
to bude hodně dobrý, tak třeba i na základku či střední.” Odcházela jsem z ordinace
s pláčem a měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Následovalo několik
předoperačních vyšetření, kde se naštěstí prokázalo, že se nádor nestihl rozšířit dál
do těla. Čekání na operaci bylo neskutečně dlouhé, 6 týdnů čekání a každý den se
zdál jako týden. Nemohla jsem se dočkat, až ze mě nádor dostanou ven. Bála jsem
se, že se stihne někam rozšířit. Psychicky to bylo velmi náročné, proto mi lékař
předepsal slabší antidepresiva, abych se vůbec vyspala. V té době jsem poznala
Bellisky a to byl velký zlom, holky se stejnou diagnózou, věděly jak mi je, věděly,

jak podpořit, poradit, co mě čeká, uklidnit psychiku… Jsem jim za to moc vděčná a
nakonec antidepresiva nebyla ani třeba. Tak moc mi terapie sdílením pomohla.
Následovala operace a po ní série chemoterapií. Moje tělo je nezvládalo úplně
nejlépe, měla jsem silnou alergickou reakci a při první dávce chemoterapie mi navíc
praskla žíla, cytostatika se uvolnila do okolních tkáni a popálila je. Zpočátku jsem si
po chemoterapiích připadala jak po kocovině, ale nakonec se vše oproti prvním
aplikacím zlepšilo a nebylo to tak hrozné. Mezi cykly chemo jsem zvládala dokonce
sportovat. Hlavním hnacím motorem mého uzdravení, ale byla rodina – zůstat tu pro
děti.

Následovala zajišťující hormonální léčba, jež mě uvedla do umělého přechodu.
Návaly horka, pocení… vše jsem přijala, protože dle slov onkologa právě tento druh
léčby na můj typ nádoru skvěle funguje. Uběhlo 10 měsíců a nahmatala jsem si opět
bulku ve stejném místě, i přes provedenou mastektomii. Moje onkoložka mi řekla, že
se jedná pouze o chrupavku od žebra a ne recidivu. Hodně mě to uklidnilo, ale
kamarádka mě pro jistotu objednala na kontrolní sono prsu, abychom si byli jisté.
Pan doktor mi oznámil, že mi nebude lhát a že tam vidí další ložisko a že se musí
udělat biopsie. A vše tu bylo nanovo, nervy, strach, nejistota….a znovu do boje.
Biopsie potvrdila stejný typ nádoru. Následovala další operace, série ozařování a
vyměna hormonální léčby. Následkem které trpím bolestmi kloubů a hustota mých
kostí se rychle zhoršila.
Přesto všechno jsme 4roky od druhé léčby přivítali na světě dalšího potomka, splnil
se nám velký sen o kompletní rodině. Zázraky se dějí, ikdyž někdy je cesta k nim
hodně trnitá.

Můj život už nikdy nebude jako dřív. Rakovina mi opravdu hodně vzala, člověk
najednou řeší úplně jiné starosti než jeho vrstevníci. Fyzicky mě dost omezila,
uštědřila hodně jizev na těle i duši, ale zároveň dala nové přátele, naučila mě být
“sobcem” a myslet více na sebe. Naučila mě více se šetřit, dala mi obrovskou radost
z každého dne, z každého okamžiku navíc. Z toho, že mám vlasy, řasy nebo obočí.
Z drobností, z kterých by mě dřív nenapadlo se radovat. Naučila mě neplánovat nic
na dlouho dopředu a žít přítomností, užívat si každý den, uvědomovat si, že nikdo
není nesmrtelný. Naučila mě se nestresovat věcmi, které stejně nezměním. Je to
tvrdá, ale účinná lekce od života.

Závěrem chci moc poděkovat mojí kamarádce za zajištění sona, manželově
mamince, která mi byla největší oporou v léčbě a dodávala mi sílu a klid, všem
kamarádům, kteří mě podporovali a take Belliskám, že mi tak usnadnily mojí cestu
onkologickou léčbou a následnou rekonvalescencí.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.