Nikol Pazderová

Díky nemoci našla smysl života v pomoc druhým

Jmenuji se Nikol. S karcinomem prsu mám osobní zkušenost, onemocněla jsem v posledním ročníku magisterského studia, v době, kdy jsem žila bezstarostný život a snila o své budoucnosti, bylo mi 23 let. Byla jsem plná osobních, cestovatelských a pracovních plánů… Proto bych se s vámi o svůj příběh ráda podělila.

V srpnu roku 2011 jsem se šla proběhnout na trasu, kterou jsem v té době běhala každý den, po krátké chvíli jsem se cítila velmi špatně, snad poprvé jsem se rozhodla otočit a běžet domů, vzdala jsem běh. Doma jsem úplně vyčerpaná zjistila, že mne píchá v levém prsu. Zjistila jsem, že tam mám tvrdou bulku, která tam nepatří. Navštívila jsem gynekologa a ten mě naštěstí obratem poslal do mammo – diagnostického centra, kde mi udělali UTZ, mammograf a “vzali si vzoreček”. Nebyla jsem vůbec nervózní, prso mě bolelo, myslela jsem si, že v něm mám zánět. Odjela jsme na dovolenou plnou vysokohorské turistiky a po návratu jsem si málem zapomněla přijít pro výsledky biopsie.

Bylo to pondělí 22. srpna 2011. Bohužel místo dobré zprávy a antibiotik jsem si odnesla zprávu „Nikolko, je to špatné, hodně špatné…“ Neplakala jsem, jen mi hlavou běželo, že to určitě musím zvládnout, vždyť jsem tak mladá, v životě se mi opravdu daří a svůj život miluji, za každou cenu jsem chtěla vyhrát. Na víc myšlenek jsem neměla čas. Okamžitě mne čekala konzultace na onkologii. Karcinom byl velký a velmi agresivní. Již jsem byla objednaná na různá vyšetření a ani ne do týdne na první chemoterapii. Vím, že se mi hlavou honilo mnoho otázek, jak zvládnu práci, poslední ročník studia a co děti? Neplánovala jsem je hned, ale budu je po léčbě moci mít? Hlavou se mi honily scény z amerických filmů, plešatí vychrtlí lidé s vypoulenýma očima, kteří neustále zvrací a pak zemřou. Ale já nezemřu! Ani na chvilku jsem si tuto možnost nepřipustila. Nevím, zda jsem podvědomě věděla, že léčba dopadne úspěšně nebo jsem si v sobě nastavila, že to prostě zvládnu ať to stojí co to stojí. Jsem mladá, mám celý život před sebou! A najednou tu byla ta nejtěžší chvíle, jet k mým rodičům, kteří mají pouze mne a sdělit jim „mami, tati jsem nemocná, velmi nemocná, mám rakovinu“. Chvíle kterou jsem si v hlavě promítala za tu cestu mnohokrát…

Na odběr a zamrazení vajíček nebyl čas, hned za týden jsem podstoupila první chemoterapii. Celkem jsem jich měla naordinovaných osm. Bohužel mé tělo chemoterapií velmi špatně snášelo a docházelo u mne téměř ke všem nežádoucím účinkům, ale i přesto jsem byla vnitřně odhodlaná se uzdravit, toto období zvládnout a žít dál svůj život. Z počátku jsem se snažila chodit do práce, naštěstí mi zaměstnavatel vyšel vstříc. Rozhodla jsem se nepřerušit studium a alespoň se pokusit zvládnout, co nejvíce zkoušek. To, že jsem mohla chodit mezi lidi do práce a studovat mi velmi pomáhalo. Od začátku jsem se rozhodla mluvit o svém onemocnění a o svých pocitech otevřeně bez jakéhokoliv tabu a tajností. Doufala jsem, že tímto svým přístupem mohu pomoci v prevenci a osvětě týkající se tohoto závažného onemocnění. Chtěla jsem poukázat na to, že rakovina prsu se může týkat i mladých dívek a žen. Již reakce mého okolí byla pro mne velkou motivací v tom, že můj příběh a mé onemocnění vedlo spoustu žen a dívek z mého okolí k tomu, že si došly na vyšetření prsu, pravidelně se nechávají vyšetřovat u svého gynekologa a provádějí si samovyšetření prsu.

Nemoc byla těžká i pro mé blízké

Okolí neslo mou nemoc těžce. Všichni mě znají jako dlouhovlasou a usměvavou sportovkyni. Jsem zapřísáhlý abstinent a odpůrce kouření. Ale přátele a rodina se zachovali skvěle a byli mi velkou oporou. Neříkala jsem si proč zrovna já, nechtěla jsem se litovat. Byl to pro mě velký šok, ale já život miluji a žádná nemoc mě o něj nemůže připravit. Nevěděla jsem co mě čeká, ale tušila jsem, že to nebude procházka růžovým sadem a také nebyla. Během léčby přišly i slabé chvilky, ale o to víc jsem si užívala těch krásných dní, kdy mi bylo dobře a kdy jsem měla sílu. Život byl najednou veselejší a barevnější a hlavně jsem se začala radovat i z úplných maličkostí. Řekla jsem si, že mě žádná rakovina nepoloží a neporazí. Tenhle závod jsem se již na začátku rozhodla vyhrát a nepřipustila si ani jednou, že by tomu mohlo být jinak. Po celou dobu chemoterapií jsem se snažila chránit své okolí, hlavně své rodiče, a blízké přátele před tím, aby viděli v jakém stavu se nacházím. Úsměv a radost ze života mne neopustily ani na chvilinku a o to víc jsem se snažila rozdávat svou radost svému okolí. V nejhorších chvílích po chemoterapiích se o mne staral pouze můj přítel a v době, kdy mi bylo trochu lépe a mohla jsem chodit ven jsem byla zase ta usměvavá holka.

Samozřejmě se můj vzhled rapidně měnil. V průběhu léčby jsem přibrala 30 kg, vypadaly mi nejen všechny vlasy, ale také obočí a řasy, to výraz obličeje změní, ale i přes toto vše, jsem se snažila dělat věci které mám ráda. Chodili jsme celou dobu s přítelem tančit, chodili jsme na procházky, vídala jsem se ve chvílích, kdy to šlo s rodinou, přáteli. K Vánocům jsem si přála nové lyže a chvíle, kdy jsem se na ně opravdu postavila před osmou chemoterapií pro mne byla velmi silná. Byla to doba, kdy jsem již nemohla sama vyjít schody, ale přesto s pomocí mého partnera jsem se dostala na hory a nějakým způsobem 3 x sjela sjezdovku. Najednou jsem opravdu měla radost z toho, že mohu sama vylézt z postele, bez velkých bolestí, že mám sílu obejít dům, že venku svítí sluníčko, že vidím své rodiče, přátele. Od této doby si opravdu umím užít každého okamžiku!

Byly chvíle, kdy mi bylo fyzicky opravdu velmi zle, ale i přesto jsem stále věřila, že se tento stav zlepší. Velmi těžké pro mne bylo to, jak se změnilo mé tělo. Najednou mne přestávali na ulici poznávat známí a i když se mé okolí velmi snažilo, věděla jsem, jak moc je děsí má změna. V zrcadle jsem neviděla svou tvář, nepoznávala jsem sama sebe. Z krásné šťastné sebevědomé nezávislé dívky jsem se stala absolutně závislá na pomoci svého partnera, oteklá, nemocná holka. Utěšovala jsem se, že je to přechodné a že se to po léčbě vše opět změní. Bojovala jsem, bojovala jsem o svůj život. Od začátku léčby jsem byla rozhodnutá pro to, že si nechám odstranit nemocné prso. Neuvažovala jsem ani moc o důsledcích, ale hlavně jsem chtěla mít nádor z těla pryč. Před Vánoci jsem byla postavena před další těžké rozhodnutí. Vzhledem k diagnóze, agresivitě nádoru a hlavně mému velmi nízkému věku mi bylo doporučeno zvážení preventivního odstranění i druhého zdravého prsu. Odborníci mi k tomu dali své komentáře, pro i proti, ale rozhodnutí bylo zcela na mně. Do této doby to bylo nejobtížnější rozhodnutí v mém životě. Rozhodla jsem se podstoupit oboustrannou masektomii prsů. Za své rozhodnutí jsem vděčná a nelituji jej, ale samozřejmě veškeré důsledky mi došly později.

Touha pomáhat pomohla i mně samé

Již v této době jsem věděla, že chci pomáhat ostatním překonávat takové životní situace a nástrahy, protože mně úsměv a toto mé vnitřní přesvědčení velmi pomáhalo. Všímala jsem si, že dokážu přenést své postoje i na ostatní pacienty v podobné situaci jako jsem já. Na stacionáři, kam jsem docházela na chemoterapie na mne již pravidelně čekali pacienti, kteří chtěli chodit ve stejný čas na infuze jako já, protože jsme tam společně čas trávili veselými historkami, úsměvy a pozitivní náladou. Tyto chvíle mi dodávaly spoustu energie a naplňoval mne příjemný pocit, že dokážu působit svým přesvědčením na ostatní. Po poslední chemoterapii nebyl můj fyzický stav dobrý. Bohužel při rozsáhlém chirurgickém zákroku při odstraňování obou prsů a mnoha lymfatických uzlin došlo k pooperační komplikaci cévní mozkové příhodě. Probudila jsme se s necitlivou levou rukou, částečně nehybnými prsty na levé noze a brněním v levé tváři. Vybavuji si jako dnes jak jsem seděla na JIP v posteli a řekla si, že to tak nemůže dopadnout. Že jsem s vypětím všech sil zvládla chemoterapie, nechala si vyoperovat nádor, preventivně odstranit i zdravé prso a chci žít svůj život. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám…od tohoto okamžiku jsem každou chvíli, co to jen šlo s rukou cvičila.

Po relativně krátké době se mi podařilo ruku téměř rozhýbat. Tvář odezněla sama, noha postupem času a rehabilitací také. S rukou jsem dle slov lékaře a ergoterapeutky dokázala malý zázrak. Dnes již téměř není pareze levé končetiny znát, občas ruku na chvilku necítím nebo mne brní, ale snažím se jí zatěžovat, jako zdravou ruku a kdo neví, že jsem prodělala CMP, nepozná to. Následoval ještě drobný operační výkon na srdci a další zdravotní komplikace spojené s imunitním systémem a endokrinním systémem, ale nenechávám se limitovat svým zdravotním stavem víc než je nezbytné a snažím si užívat život naplno.

Dnes je to již 12 let od chvíle, kdy se můj bezstarostný život obrátil vzhůru nohama. Když se podívám zpět, vidím kamarádskou, šťastnou, život milující dívku, plnou ideálů a s celým životem před sebou. Od tohoto dne se vše v mém v životě změnilo. Začala jsem boj, boj o svůj život. Na začátku by mne nenapadlo, že toto období začnu vnímat jako zkoušku a velký dar. Zkoušku, která mne naučila skutečně žít. Dar díky kterému pro mne dřívější klišé a prázdné fráze znamenají hlubokou pravdu. Bylo mnoho chvil, kdy se mi zdálo, že prožívám zlý sen. Ale i přes všechnu bolest a to zlé, mi rakovina dala příležitost poznat mnoho úžasných lidí, kteří mi pomohli nalézt svou cestu, inspirovali mne a stali se mými skutečnými přáteli. Období to bylo náročné, ale v něčem zároveň krásné. Jizvy na těle zůstanou, drobné šrámy na duši zřejmě také, a přesto jsem v sobě našla mnoho vnitřní síly, nové energie a impulsů pro svou životní cestu a pro život, který má smysl žít a za který stojí bojovat. Možná to zní zvláštně, ale já jsem za tuto životní zkušenost vděčná, v mnoha věcech mi opravdu pomohla. Rozhodla jsem se přidat k pacientské organizaci Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu, kterou již desátým rokem vedu, studovala jsem psychologii, změnila obor své práce a užívám si každý den i přes trvalé následky, které sebou toto onemocnění přineslo.

Opět jsem se vrátila k běhání a přesně v den svých 28. narozenin jsem si splnila svůj obrovský sen a zaběhla si maraton. Dnes je pro mne sport náplní života, sportuji téměř každý den, jak jen to mé tělo dovolí. Běžela jsem desítku půlmaratonů a spoustu dalších závodů. Naučila jsem se plavat kraul, koupila si silniční kolo a věřím že letos se mi podaří zvládnout svůj první triatlon.

Změnila jsem svou náplň práce, věnovala jsem se marketingu a komunikaci ve sportu. Snažím se poslouchat své tělo, a proto jsem se naplno rozhodla věnovat práci v neziskovém sektoru a hlavně pomoci ženám, které si prochází podobným příběhem, kterým jsem si prošla i já. Zároveň se v projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu zaměřujeme na prevenci rakoviny prsu, učíme veřejnost správnou techniku samovyšetření prsu na různých sportovních a kulturních akcích a také na středních školách.

Splnila jsme si sen a iniciovala jsem vznik knihy Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu, aktuálně pracuji na druhém díle s názvem Nejsi na to sama – průvodce životem po léčbě rakoviny prsu. Spustila jsem podcast Bellis Pink Talks – rozhovory nejen o rakovině prsu.

Po léčbě není vše jen pozitivní, zůstaly mi určité trvalé následky a potýkám se celou dobu s velkými únavami, někdy je to náročné, ale pozitivní přístup a láska k životu mi vždy pomohou překonat i nepříjemné dny. Trvalé následky a jizvy vnímám jako daň za to, že tady mohu být a každé ráno se s vděčností probouzet.

Bohužel v loňském roce rakovinou prsu onemocněla také moje maminka. Onemocnění rakoviny prsu velmi silně zasáhlo a změnilo život celé naší rodině.

V současné době jsem ve svém životě opravdu šťastná. S manželem jsme se přestěhovali do vysněného dřevěného domu do brdských lesů, žijeme v přírodě. Věnuji se sportu, jak mi tělo dovolí. Jsem vděčná za každý krásný den života, protože moc dobře vím, že to není samozřejmé. Nikdy se nevzdávám a věřím na zázraky.

Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.