Pavla Blodigová
Život na plné obrátky
Onemocněla jsem v době, kdy jsem se konečně začala cítit dospělá, sama sebou jistá, spokojená a plná sil. Po osmi letech doma na mateřské dovolené jsem svěřila své tři děti institucím a sama se vrátila ke své práci, na kterou jsem se celých osm let těšila a která mě stále naplňuje. Jela jsem v té době na sto procent a dělala jsem to ráda. Kromě své práce (jsem učitelka prvostupňových dětí) jsem se naplno věnovala dětem vlastním a přípravy na vyučování dělala často v noci, na úkor spánku. Přestože jsem se cítila výborně, mívala jsem občas pocit, že podobné tempo nelze vydržet věčně a někdy se ptala sama sebe, co by mě mohlo přinutit zastavit se a konečně trochu vydechnout.
Takový okamžik nastal jednoho listopadového rána roku 2018. Před sobotním sborovým soustředěním jsem si ve sprše při náhodném samovyšetření nahmatala bulku v pravém prsu. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to nic není, ale bulka, přestože nezřetelná, byla stále na stejném místě. Od první chvíle jsem tušila, že můj nález není bezvýznamný a začala jsem jednat. V úterý následujícího týdne jsem navštívila svého gynekologa, od kterého jsem odešla s ujištěním, že v mém věku se jistě nejedná o nic závažného, ale i s žádankou na sono vyšetření, pro jistotu. Z ordinace v Breast Unit Prague jsem již odcházela s jistotou, že už nic nebude jako dřív. V pravém prsu byl multicentrický nález (celkem čtyři nádory v celkovém rozsahu 5 cm) a od první chvíle bylo zřejmé, že se nejedná o nic banálního. O dva dny později jsem se dostavila na biopsii, pomalu se loučila se životem a přemýšlela, co bude s mými dětmi.
Následující období, kdy jsem čekala na výsledky, bylo z celé anabáze nejnáročnější. Bylo mi v té době 38 let, mým dětem 9, 7 a 4 roky. Blížily se Vánoce a já před sebou neviděla žádnou budoucnost. Nemohla jsem spát ani jíst, doma jsem se snažila předstírat, že se nic neděje. Těsně před Vánoci přišly výsledky. Jednalo se o velmi agresivní nádor, triple negativní, reagující pouze na chemoterapie. Paní lékařka, která mi sdělovala diagnózu, byla profesionální, věcná, ale i lidská. Sdělila mně a mé mamince, kterou jsem si vzala s sebou na pomoc, že mě čeká náročný rok, ale že se jistě uzdravím a celou situaci zvládnu. Po Štědrém dnu jsem vše vysvětlila dětem a ještě před Novým rokem absolvovala svou první chemoterapii. Dodnes se objevují vzpomínky na pocity strachu z neznámého, beznaděj, obavy z bolesti, ze ztráty mládí, ženství, života. Vzpomínky na první návštěvu onkologie. Oranžové křeslo na stacionáři, paruka na stojanu ve skříni, zničené žíly, které nešly napíchnout ani napotřetí… Postupem času se to vše stalo každodenní součástí mého života. Bylo to součástí mé cesty za uzdravením.
V průběhu chemoterapií jsem se dozvěděla výsledky genetických vyšetření a pochopila tak, proč jsem onemocněla právě já. Jsem majitelkou mutace genu BRCA1, jsem tedy vlastně taková česká Angelina Jolie. Tyto výsledky, kromě identifikace se známou herečkou, znamenaly, že s jistotou přijdu nejen o pravé, ale i o levé prso. A že všechny mé děti mají 50% pravděpodobnost, že se budou potýkat se stejnou mutací jako já.
Mé tělo reagovalo na chemoterapie naprosto vzorně, před operací již nádory nebyly ani hmatné, ani viditelné ultrazvukem. Po každém dalším kroku v léčbě jsem nabývala většího a většího optimismu (asi i díky pravidelně užívaným antidepresivům), protože jsem zjišťovala, že mě nic z následků léčby nepoložilo na lopatky.
Kvůli BRCA mutaci jsem si preventivně nechala odstranit vaječníky, vejcovody a dělohu, takže čistě fyzicky je ze mě v necelých čtyřiceti letech stará žena. Přesto se teď cítím mladá a silná. Podle lékařů mám žít od kontroly ke kontrole. Ale neumím neplánovat, takže se můj diář plní na mnoho týdnů i měsíců dopředu, i když vím, že by neměl. Jsem zpět v práci, u mých třeťáků, kteří mi celou dobu věřili, že se vrátím. Užívám si každý den s mými třemi milovanými dětmi, které rostou tak rychle.
Děkuji všem, kdo stáli v době náročné léčby při mně. Nebudu vás všechny jmenovat, protože vy všichni víte. Jsem ráda, že vás mám!
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.