Příběh mého těla: Jana Forst

Jana Forst

Byla jsem mladá a nesmrtelná. To byl důvod, proč jsem si samovyšetření nedělala, přestože jsem o něm slyšela. Do té doby jsem hrála ragby, téměř nikdy jsem nebyla nemocná a byla jsem ten typ, který všechno zvládne. Když ne na 200 % tak aspoň na 210 %. To je takový společný jmenovatel pacientek s karcinomem prsu. Bylo mi třicet čtyři, starala jsem se o jeden a půl letou dceru a přemýšlela jsem o druhém dítěti. Malou jsem ještě kojila a několikrát v noci k ní vstávala, k tomu jsem se věnovala ragby jako hráčka i trenérka dětí, pracovala jsem ve sdružení učitelů francouzštiny a ještě jsem dělala kosmetické poradenství. Připadalo mi v pohodě, že všechno zvládám a navíc mám čas pro sebe. Bylo to ideální období pořídit dceři sourozence, jenže nemoc rozhodla jinak.

Foto: Lukáš Dvořák

Bulku jsem si našla při kojení. Přisuzovala jsem to tvorbě mléka, jenže nález se nijak neměnil, tak jsem zavolala svému gynekologovi. Nemohla jsem se mu dovolat, proto jsem nechala aspoň zprávu na záznamníku. Sestra mi volala po čtyřech dnech. Ptala se mě: „Za jak dlouho tady můžete být?“ Já seděla v pyžamu s dcerou u snídaně. „Můžu u vás být tak za hodinu a půl nejdřív.“ „Nebojte, my počkáme.“ Pak jsem sestřičce nesla dárek a napsala o ní v časopisu, když jsem poskytovala jeden rozhovor. Tím, že mi včas zavolala, mi zachránila život.

Nejdřív jsem měla, skoro jako všichni, chemoterapie. Čtyři oranžové do žíly a pak mělo přijít na řadu dvanáct paklíků. Ale po zhruba čtvrtém kontrolní sono ukázalo, že se nádor téměř nehnul, takže nemělo cenu se s paklíkama dál otravovat. Hned bylo svoláno chirurgické konzilium. To rozhodlo, že budu operovaná za tři týdny, odchodit jsem si měla ještě dva paklíky. Nastoupila jsem do nemocnice, kde mi sebrali pravý prso a většinu lymfatických uzlin. To bylo v půlce listopadu a po Novém roce jsem začala pět týdnů ozařování. Z logistického pohledu byla radioterapie velký problém. Získat pětadvacetkrát dopoledne hlídání pro dvouleté dítě bylo extrémně náročné. Následně jsem dostala šest cyklů chemoterapie v tabletách. Měla jsem i Zoladex na ochranu vaječníků, protože jsem řešila, zda budu moct mít další děti. Samozřejmě jsem musela hned při diagnóze přestat kojit, takže nezbyl čas se s tím vším srovnat.

Léčba trvala rok. Nechci se rouhat, ale mně přišla celkem v pohodě. Prostě jsem ji čekala mnohem, ale mnohem horší. Dobře, hrála jsem ragby se zlomenou kůstkou v nártu, takže mám ty standardy výdrže asi posunutý. Chemoterapie byly docela hnusný, protože jsem je měla přes léto, kdy bylo vedro. Dceři nebyly ani dva roky a chtěla si chodit hrát ven do parku. A s malým dítětem musíš, i když je ti mizerně. Moje máma normálně pracuje, manžel taky a od tchýně jsem se pomoci rozhodně nedočkala. O malou jsem se musela starat pořád, jen během chemoterapií ji mamka hlídala. Takže chemoterapie pro mě byly skoro lázně – chodila jsem po nich s kámoškou na oběd a byly to celkem fajn dny. S kamarádkou se pořád bavím, ale ta jídla, která jsem si dávala, už asi nikdy jíst nebudu. Z poke bowl a fish & chips se mi navaluje doteď, jenom ty názvy slyším. Přitom to byla má oblíbená jídla.

Při chemoterapiích jsem čekala, kdy mi konečně vypadají vlasy. Přišla jsem na druhou a sestřičky si dělaly srandu: „Jo vy máte ještě vlasy? To se tady při druhý aplikaci už nenosí.“ „Jenže mně ještě ani nezačaly vypadávat.“ Všichni se na mě udiveně podívali. „Takže mi ta chemoterapie nefunguje?!“ „Nebojte, ono vám to vypadá.“ Měla jsem vlasy do půli zad, takže jsem je radši zkrátila lehce nad ramena. Když vlasy začaly padat, mamka mi řekla, ať si pobrečím a uleví se mi. Jenže mně po chemoterapii bylo zle a když jsem brečela, bylo to ještě stokrát horší. Říkala jsem si, že na pláč prostě nemám.

Bála jsem se mít hned holou hlavu, proto mi kadeřnice vyholila vlasy po stranách a nahoře jsme nechaly takový ostrůvek. Až do třetí nebo čtvrtý chemo jsem měla poměrně dost vlasů. Vtipný bylo, že můj prořídlý culík byl jako normální culík některých mých kamarádek. Pardon holky, ale já měla pocit, že už mám skoro holou hlavu. Na třetí chemo už jsem šla se šátkem kvůli tomu divnému ošklivému sestřihu. Bez šátku jsem se sama sebe v zrcadle pokaždé šíleně lekla. „Co se ti stalo?“ ptal se mě manžel. „Viděla jsem se,“ odpověděla jsem z koupelny. Vybrala jsem si fakt pěkné šátky, v nichž jsem se cítila dobře. Mnoho lidí ani nepoznalo, že jsem o vlasy přišla a mysleli si, že je to můj nový styl. „Ne, já umírám na rakovinu, by the way.“ „Vždyť vypadáš úplně normálně.“ Když se podívám na fotky z té doby, tak jsem fakt vypadala obyčejně. Nevypadaly mi řasy ani obočí, to mám stejně vytetovaný, a díky návštěvám parku s dcerou jsem měla i hezkou barvu. Prostě ženská na mateřský s novým stylem. Mimochodem, neskutečně mě překvapilo, jak bolí pokožka hlavy, když vlasy vypadávají. Bolelo mě i ležet na polštáři. Nakonec jsem to svoje kuře, jak jsem sestřihu říkala, oholila, abych nemusela nosit koupací čepici na dětské plavání.

Z celé léčby byl pro mě nejhorší pobyt v nemocnici při odebrání v prsu. Jednak mě na Bulovce dali na chirurgii, ne na gynekologii nebo plastiku. Měla jsem nastoupit na pokoj v 6:30 do nadstandardu. Jenže jsem se dostala na pokoj k dvěma starším ženám. Jedna vykřikovala: „Já už tady ležím devět týdnů, tady vás nechají umřít. Tady nechcete být, nechoďte sem. S námi tu nic nedělají.“ První z nich měla otevřené břicho, to jí čistil nějaký přístroj, a při posledním propuštění z chirurgie se jí prý břicho vylilo někde na ulici. Ta druhá tvrdila, že má ledvinové kameny, příšerné bolesti a nikdo to neřeší. Do toho přišla sestřička a oznámila mi, že se spletla a na operaci jdu až jako poslední. Okamžitě jsem chtěla pryč, na tohle jsem fakt neměla. Sestřička se mi omlouvala a mezitím vzala jednu z pacientek na operaci. Pak jsem přišla na řadu já a druhou ženskou pustili, tak byl už klid.

Ta žena s otevřeným břichem mi vyprávěla, že má nádor v hlavě. Pak k nám přivezli elegantní jemnou dámu. Povídala, že má stomii a dostala mrtvici a ochrnula na půl těla po chemoterapii v tabletách. A tu já měla po operaci dostat! Do toho jsem nedokázala po operaci nic pozřít. Aby ne, když mě krmili jen suchou vekou a rýžovým vývarem. Operatérka se mnou zacházela jako s totálním kreténem. Pobyt v nemocnici byl hrozný i tím, že to byla chirurgie, kam třeba přivezli opilce, který se někde porval a prozvracel celou noc vedle na pokoji. V tom všem mi došlo, že jsem přišla o prso a chtělo se mi strašně brečet. Jenže bylo mi trapný brečet před ženskou, která měla rozpáraný břicho a nádor v hlavě, a druhou se stomií a ochrnutou půlkou těla. Přitom obě byly psychicky v pohodě. A já nepřišla ani o ruku nebo oko. V porovnání s nimi se mi nic nedělo.

Přesně tak se mnou jednala i doktorka. Když mě ráno v sedm kontrolovala po operaci, bez varování mi strhla náplast a já sotva zadržovala výkřik. „No to snad nebylo tak strašný, ne?“ „Tak já nevím, nebyla to náplast na vašem těle, tak to asi nedokážete posoudit.“ Když mi zvedla ruku, strašně se divila, že jí nedokážu dát nad rameno. „To jste měla mít už dávno rozcvičený!“ „Nejsem ani dvacet čtyři hodin od operace, ani si sama nedojdu na záchod. Fakt nevím, že to mám rozcvičovat. Táhne mě to a bolí.“ Za tři týdny po vyndání stehů mi axilu rozmasírovala tak, jsem se málem zbláznila bolestí. „Snad něco vydržíte!“ Epitézu mi odmítala napsat s tím, že si mám zajít na onkologii. Tam jsem měla jít až za měsíc a tak dlouho jsem bez prsu být nechtěla. Když jsem jí vysvětlila, že bez prsu, vlasů, řas a obočí se fakt necítím dobře a aspoň ta epitéza by mi pomohla, odpověděla mi: „Vždyť máte tak pěkný šátek, ten vám sluší.“ Ten přístup byl prostě šokující.

Upřímně? Na rekonstrukci se mi po tomhle všem nechce. Rozhodně bych se nenechala operovat ve stejné nemocnici na chirurgii a určitě bych se nenechala operovat tam, kde by mi nenabídli nadstandard. To byl mimochodem i důvod, proč jsem si raději připlatila dvacet tisíc, abych v lázních bydlela sama. Taky mi všichni slibovali, jak si po nemoci nechám udělat krásný prsa. A pak vidíš ty výsledky… Jenže to máš expandér – jedna narkóza, implantát – druhá narkóza a při reoperaci tě čeká třetí narkóza. Ještě si musíš složitě vyběhat úpravu zdravého prsu. Takže buď podstoupit toto s implantátem nebo desetihodinovou operaci s lalokem z břicha, který ti může nekrotizovat, nebo vyplnění vlastním tukem, který se vstřebává. Ptala jsem se sama sebe, v čem mi to prso vlastně chybí. Teď s odstupem času, dva roky od operace, chodím i bez epitézy mezi lidi. Do práce ji nosím, protože učím děti v pubertálním věku. Kdyby to byli školáci prvního stupně, asi bych epitézu nenosila.

Mnohem víc než ztráta prsu mi vadí nabraná kila. Nikdy jsem nebyla extra hubená, ale vážím o patnáct kilo víc. Nejsem s tím spokojená a nemám sílu něco s tím dělat. Nemůžu hrát ragby, kterému jsem se věnovala necelých deset let, a to mě hodně bolí. Když jsem se šla podívat na nějaký zápas, úplně mi bylo fyzicky zle, protože jsem věděla, že si už nejspíš nezahraju. Bulku jsem si vlastně našla v době, kdy jsem se po porodu k ragby vracela a měla jsem vidinu toho, že ještě vyběhnu na hřiště. Ta vidina zmizela s diagnózou rakoviny prsu. K trénování dětí v ragby bych se ráda vrátila.

Před nemocí jsem měla hodně pohybu, dodržovala zdravý jídelníček, nekouřila, téměř nepila alkohol a stejně jsem onemocněla. Ke svému tělu jsem se před nemocí chovala dobře, takže jsem si nic nevyčítala. Nemám potřebu něco radikálně měnit, prostě se k tělu chovám dobře i dál. Je pravda, že z alkoholu piju už jen šampaňské, které mám ráda a nemám ho tak často. Když mi teď někdo jen tak nabídne skleničku, tak si nedám. To, že je pátek, neznamená, že se musí pít.

Před nemocí jsem bývala ten správňák, který vše perfektně zvládá. To už tolik neplatí. Když něco dělat nechci, tak rovnou říkám ne. Průběh léčby jsem hodně sdílela na sociálních sítích, nechtěla jsem, aby nemoc byla tabu. A taky aby okolí vědělo, že jsem v pořádku, nebrečím doma a můžou se se mnou normálně bavit. Přesto se mi někteří lidé vzdálili, asi nevěděli, jak se mnou komunikovat. Dokonce bych řekla, že se mi někteří kamarádi oddálili víc, než když se mi narodilo dítě. A následky léčby? Kdybych si sedla a začala se pozorovat, mohla bych jich napsat celý seznam, ale raději se na ně nesoustředím.