Příběh mého těla: Jarka Košťálová

Jarka Košťálová

Nemoc mě zastihla v době plné stresu, kdy jsem na první místo dávala práci, rodinu, ostatní lidi a já byla vždy až poslední. Málokdy na mě zbýval čas. Bylo to hektické období, kdy život běžel svým tempem a já ho nestíhala žít. Ale pak zasáhla nemoc, a jak všechny víme, všechno se otočilo o 180°. Přehodnotila jsem priority a můj život se úplně změnil. I spousta známých, kteří mě viděli po nemoci a ani nevěděli, že jsem si jí prošla, mi řekli: „Ty jsi úplně jiný člověk.“ A já jim odpověděla: „Jo, jsem. Tady vám představuju novou Jarku.“

Foto: Lukáš Dvořák

Na nemoc jsem přišla náhodou na preventivní prohlídce. Na tu jsem šla díky své kamarádce, která rakovinou prsu onemocněla pět měsíců přede mnou. Řekla jsem si, že když jí je třicet tři a mně třicet devět, měla bych si na prevenci zajít taky. Po mamografu jsem čekala na zprávu jako všechny ostatní ženy, a když zdravotnice vyšla ven, řekla mi, že ještě musím na sono. Myslela jsem si, že díky mojí menší velikosti prsou se neukázalo vše a je potřeba to došetřit. Lékařka na sonu se mě ptala, proč jsem nepřišla dřív. Po vysvětlování, že jsem si v prsu nic nenašla, mě společně s jinou lékařkou prohmataly se stejným negativním výsledkem. Jenže na sonu byl vidět nález těsně u hrudního koše. Bylo potřeba udělat biopsii.

V tu chvíli jsem ještě byla plná optimismu. Cítila jsem se fajn, takže to musel být planý poplach. Po dvou dnech jsem šla na biopsii a po osmi dnech mi volali, ať se osobně dostavím pro výsledky. Vůbec mi nedocházelo, proč mi je nechtěli říct po telefonu. Manžel mi nabídl, že půjde se mnou, abychom na to byly dva, kdyby se v biopsii něco našlo. Odmítla jsem ho, byla jsem si jistá, že si jdu pro dobré výsledky. K mému velkému překvapení mi paní doktorka řekla, že mám rakovinu. Následovalo deset minut civění na lékařku, než mi to došlo. Pak hysterický pláč, který se nedal zastavit. „To není možný, vždyť mně vlastně nic není!“ Hned jsem dostala pokyny, kde a kdy mám být. „Ale já to musím nějak zařídit v práci,“ byla moje první starost. „Víte, vy nemáte rýmu. Práce je to poslední, co vás teď může zajímat,“ odpověděla lékařka. Sebrala jsem potřebné papíry a vyrazila domů. Pořád jsem plakala a bylo to poprvé v životě, kdy jsem své emoce neměla pod kontrolou.

Smířit se s diagnózou bylo to nejhorší z celé nemoci a léčby. Slyšet ten verdikt. Taky jsem se bála, abych léčbu zvládla. Nevěděla jsem, jaké to je, když tě ozařují. Nebo jak mi bude bez prsou. Chtěla jsem se vrátit do normálního života a bála jsem se, že mě to v něm omezí. Po prvotním šoku jsme se já a moje rodina nastavily tak, že bojujeme a zvítězíme. Trochu jsme si z toho i dělali legraci. Při ozařování jsem říkávala: „Solárko za milion, to jen tak nikdo nemá.“ Snažili jsme se tu situaci odlehčit, abychom se nezbláznili.

Léčba obsahovala oboustrannou ablaci, ozařování a hormonální léčbu. Chemoterapie se mi naštěstí vyhnula. Lékařka mi doporučila odstranění i zdravého prsu, protože tento typ nádoru rád přeskakuje na druhý prso. S tím jsem se rychle smířila. Radši, ať je to pryč a nežiju se strachem, že se nemoc vrátí. Nicméně, než mě operovali, naběhl na mě pan primář a řekl, že mi vezmou jen jedno prso a to druhé na přání neodstraňují. „Nezlobte se, ale myslíte si, že je tohle moje přání?“ ptala jsem se ho. Vysvětlování nepomáhalo. Operaci druhého prsu odmítl.

V tu chvíli jsem se z toho celkem zhroutila. Byla jsem na něco připravená a najednou to bylo jinak. Ráno to viděl můj operatér, kterému jsem vysvětlovala své strachy z návratu nemoci. „Já potřebuju, abyste byla v klidu a nenervovala se mi na sále. Chcete vzít ta prsa obě?“ zeptal se mě. Takže jsme se domluvili a díky panu chirurgovi to klaplo. Byla jsem mu neskutečně vděčná. Se smíchem za mnou přišel druhý den a povídal: „No trochu jsem si to slíznul, ale za váš úsměv to stálo.“ Poděkovala jsem mu za to, že mi ušetřil hodně nervů s čekáním na možnou recidivu. Vím, že teď lékaři zdravé prso odstraňovat moc nechtějí, ale pro nás ženský je ta šance, že se ti to dostane do druhého prsu, šíleně stresující.

O mastektomii jsem diskutovala s partnerem. Přestože jsem nebyla sama, měla jsem otázky typu „Budu mě ještě chtít?“ „Budu se mu líbit?“ Musím říct, že pro mě je to nejúžasnější chlap na světě, který mě podržel při velmi náročných situacích. Neustále mi říkal, jak jsem krásná. „Já jsem si tě nebral pro to, jaký máš prsa, ale jaký si člověk. A pokud ti je uříznou, tak to na tom nic nezmění. Pořád budeš moje žena, kterou jsem si vzal.“ Ta podpora partnera a milá slova byla velmi důležitá. Nemoc náš vztah neskutečně posílila. I vztahy s dětmi. Když jsem přišla z nemocnice a nesměla jsem zvedat ruce, tak mě moje osmnáctiletá dcera koupala a myla mi hlavu. Říkala mi: „Mami, ty máš ty jizvičky tak hezký. Jako má jednorožec očička. Ty jsi prostě náš jednorožec.“

Po operaci jsem se rozhodla pro rekonstrukci, na kterou jsem se kvůli covidu dostala po necelých třech letech. Když mi prsa brali, měla jsem naději, že někdy budou zpátky. Hodně jsem se těšila na nějaké ty kopečky. V té době jsem začínala s během a někdy lidi divně koukali. Pod tričkem něco chybělo. Když jsem se dívala na zdravé holky, jejich dekolty přeci jen vypadaly líp.

Po protonovém ozařování mi kůže dost ztvrdla a jizva na levé straně se trochu propadla do žeber. Šla jsem na konzultaci a plastický chirurg řekl: „Nooo vy to teda máte pěkný.“ Když jsem posmutněla, uklidňoval mě, ať nezoufám. Řekl mi, že chce každé ženě dopřát prsa, i když to nemusí být vždy jednoduché. A je pro něj důležité, aby se každá žena cítila hezká a sebevědomá, i ta po protonu. Dokonce mi vyprávěl, že většina plastických chirurgů je proti protonovému ozařování. Mrzí mě, že jsem Bellisky poznala až po léčbě a dozvěděla se mnoho informací od nich až zpětně. Jasně, něco si vyhledáš, ale nenajdeš vše a ani není pořádně čas někde pátrat. Když ti lékař řekne, že ti proton ochrání srdce, tak to přijmeš, protože srdce přeci jen budeš potřebovat. Na druhou stranu, když jsem byla na spirometrii, zjistili mi lékaři jen 70% kapacitu plic. Podle lékaře je to způsobené právě ozařováním.

Moje první operace spočívala v tom, že mi vzali sval ze zad a nahradili jím prsní sval. Do vzniklé kapsy se vložil implantát a překryli to celé kůží ze zad. Jizva totiž po ozařování přirůstala k žebrům a bylo potřeba ji nahradit za elastičtější tkáň. Na svým patchworkovým prsu mám tři velký jizvy, to mi ale nevadí, je moje. Zároveň mi na zdravou stranu voperovali implantát. Jenže po půli roce implantát u původně nemocné strany spadl dolů a já měla prsa v jiné výšce. Podstoupila jsem tedy druhou operaci na jejich srovnání a čekám na termín třetího zákroku. Během něho se bude prso finálně upravovat. Kůže ze zad je pružnější než na hrudníku a implantát kvůli ní zase trochu spadl dolů. Během mastektomie mi taky odebrali bradavky a dvorce. Když mi plastik nabízel jejich vytvoření, odmítla jsem. Slyšela jsem příběhy, jak holkám odpadly, a raději jsem si dvorce a bradavky nechala vytetovat. Dokud tam tetování nebylo, byly to jen kopečky, ale s tetováním to jsou zase prsa. Hodně mě dojalo, když jsem je viděla.

Je to paradox, ale celý život jsem svá prsa kritizovala. Nikdy se mi nelíbila, byla malá, a i když jsem s nimi úžasně odkojila dvě děti, spokojená jsem nebyla. „Zase jsi si stěžovala, Jaru, že se ti to nelíbí, tak ten nahoře zařídil, že to mít nebudeš,“ říkala jsem si. Po diagnóze jsem zjistila, že ty prsa nebyly zas tak strašný a že je mám celkem ráda. Díky rekonstrukci se cítím moc hezky a se svým tělem jsem teď spokojená. Získala jsem sebevědomí, který mi předtím chybělo. Dokonce jsem se nechala tetovat. Vždy se mi to líbilo, ale tehdy jsem nebyla přesvědčená, že tetování potřebuji. Po rekonstrukci mi přišlo hezké nechat si něco vytetovat přes jizvy. Moje prvotní kérka měla být nápis HOPE (pozn. anglicky naděje) a k němu jsem chtěla sedmikrásku za Bellisky. Zároveň se mi líbila i vážka jako symbol nového začátku a síly. Oslovila jsem tatéra, který mi udělal nádherné návrhy. Začal mi je všechny přikládat na tělo a vznikl z toho tenhle úžasný projekt. Jsem z něj nadšená. Všechno to symbolizuje můj životní příběh. Jsem to prostě já.

Díky nemoci přijímám každou výzvu. Když něco chci, neotálím a jdu do toho po hlavě, protože nevím, jestli tu šanci ještě dostanu. Zpočátku jsem se bála, jak nemoc můj život změní, ale ta změna byla k lepšímu. Ačkoli jsem ztratila přátele, o nichž jsem si myslela, že přáteli jsou, poznala jsem spoustu nových skvělých lidí. Nebýt nemoci do mého života by nepřišli. Až teď jsem zjistila, co je to opravdové přátelství. Nejsem věřící, ale od nemoci říkám, že mám tam nahoře svého režiséra, který tu mou cestu naplánoval. Někdy mám tendence z té cesty vybočit a on mi dá pohlavek, aby mě na ni zase vrátil. Je fakt, že na těch odbočkách se naučím vždy něco nového. Kdykoli si jdu zaběhat, říkám si: „Díky rejžo! Že můžu a že chci. Je fajn, že si mi to umožnil.“