Příběh mého těla: Karolína Kavanová

Karolína Kavanová

Onemocněla jsem v roce 2021, kdy všichni řešili covid. Bylo mi třicet jedna let a s přítelem jsme začínali uvažovat o miminku. Jenže přišla nemoc. Bylo to dost rychlé, jeden den mi oznámili diagnózu a druhý den jsem už byla na chemoterapii. Kolotoč všech změn se odstartoval velmi rychle. Po léčbě jsem svůj život radikálně upravila. Rozešla jsem se s partnerem, změnila práci a přestěhovala jsem se. Všechno úplně znova.

Foto: Lukáš Dvořák

Bulku v prsu jsem si našla náhodou během Vánoc, na Nový rok jsem hned běžela k doktorovi, který říkal, že to nejspíš nic nebude, ale zkontrolovat se to musí. Začala jsem obvolávat ordinace s ultrazvukem. Jenže mi všichni dávali termíny až za dva měsíce. Naštěstí jsem se nenechala odbýt a obvolávala jsem dál, dokud jsem se nedomluvila v jednom mammacentru na následující den, kdy se jim uvolnilo místo. Za sedm dní mi volali s výsledkem, že mám dva zhoubné nádory a musím se začít okamžitě léčit. Zeptali se mě, zda můžu být za dvě hodiny na onkologii, kde se dozvím víc. Dřív by mě vůbec nenapadlo, že se mě rakovina může týkat. Hodně jsem sportovala, žila jsem aktivně a byla jsem mladá.

Podstoupila jsem chemoterapie a ablaci pravého prsu. Po ní mělo následovat klasické ozařování, ale v nemocnici, kam jsem měla začít chodit, mi řekli, že mě předávají do Protonového centra. Oznámili mi to, jako bych vyhrála loterii. Radioterapie byla zvolena i přes ablaci jako prevence návratu nemoci. Zpětně jsem se dozvěděla, že protonové ozařování pro léčbu rakoviny prsu není vůbec vhodné, jenže tehdy jsem neměla tolik informací.

Když jsem se rozhodovala o rekonstrukci prstu, poslechla jsem si seminář s jedním význačným plastickým chirurgem, kde bylo řečeno, že nejtěžší rekonstrukce prsu jsou u štíhlých pacientek ozařovaných v protonovém centru, údajně prakticky nemožné. Celkem mě to vyděsilo, ale nakonec se vše podařilo k mé spokojenosti.

Rekonstrukci prsu jsem podstoupila po dvou a půl letech. Po ozařování protonem jsem měla kůži velmi spálenou. Zvolila jsem plastického chirurga, který se operace nezalekl a měl moji důvěru. Musela jsem podstoupit tři operace. Nejprve jsem si říkala, že je nemůžu přežít. Ale byly mezi nimi prodlevy, takže jsem i získala čas na nabrání síly na další zákrok. Pokud ti někdo řekne, že rekonstrukce po protonu je nemožná, tak se neboj. Nereálná není.

Nad odstraněním prsu jsem ani moc nepřemýšlela. Prostě se muselo vzít. Rozhodně jsem si nepřipadala míň žena. Soustředila jsem se raději na léčbu a ne situace, které teprve měly nastat. Ablace nebyla nic příjemného, nejvíc mě obtěžovalo nosit epitézu, hlavně při sportu, ale nehroutila jsem se z toho. Na druhou stranu nejsem ten typ člověka, který vyjde ven bez epitézy s jedním prsem, takže jsem ráda, že se rekonstrukce povedla. V říjnu jdu ještě na domodelování bradavky a časem bych si chtěla nechat dotetovat i prsní dvorce.

Jestli nemoc poznamenala moje sebevědomí? Určitě. Dost těžká pro mě byla změna vzhledu. Připadala jsem si rozklepaná a nejistá. Rychle ti vypadají vlasy, všichni na tebe koukají, jak na marťana. Taky mi moc nepřidávalo, že byl covid a nemohla jsem se pořádně jít někam odreagovat. Moje sebevědomí bylo ovlivněno i tím, že jsem opustila, předchozí vztah. Teď se seznamuji a není to úplně jednoduché.

Nemoc mi dala lepší nadhled do života, neřeším hlouposti. Díky nemoci člověk více vyzraje. S dodělaným prsem se mi sebevědomí postupně vrací.

Když srovnám, co mi nemoc dala a vzala, tak převažuje to, co mi dala, i navzdory trvalým následkům. Občas mě bolí a nateče pravá ruka. Klouby vlivem hormonální léčby taky nejsou v nejlepší kondici. Zvuky, jaké někdy vydávají moje ramena, děsí i ostatní lidi. A moc dobře nespím. Že bych spala šest hodin v kuse? To nehrozí. Vzhůru jsem každou hodinu, dvě. Možná za to můžou i návaly horka spojené s hormonální léčbou. Postupně si na to zvykneš. Už to beru jako normální stav, a když se to zlepšuje, tak z toho mám velkou radost.

Dřív jsem vnímala zdraví jako samozřejmost. Jenže tak to není. Po diagnóze jsem začala na život pohlížet jinak. V rámci zachování své pohody jsem odešla ze vztahu. Odejít jsem musela i z náročné a stresující práce. Zařídila jsem se tak, aby byl můj život pohodovější. Vlastně si jím teď docela fajnově proplouvám. Rozhodně si víc užívám. Vždy jsem cestovala, ale teď objevuju svět častěji. A jsem na sebe hodnější. Bývala jsem na sebe dost přísná. Víc se rozmazluji, dělám si radost a zároveň se raduji z maličkostí. Asi tak, jak by to mělo být. Předtím jsem si to tolik neuvědomovala, ale teď si všeho vážím víc. Vím, že na začátku léčby to všechno vypadá hrozně a nepřekonatelně. Ale ono to opravdu rychle uteče a pak to bude jen lepší. Jsem ráda tam, kde jsem, a věřím, že to bude čím dál tím lepší.