Příběh mého těla: Monika Krejčová

Monika Krejčová

Když jsem ve třiceti šesti letech onemocněla rakovinou prsu, moje největší obavy po počátečním šoku směřovaly k práci. Jestli dokážu dál vést svou modelingovou agenturu. Budu mít sílu na to někoho manažerovat? Zůstanu pro ostatní důvěryhodná, jestliže budu unavená a chodit často k lékařům? Připadalo mi, že ztrácím svou pracovní superschopnost dávat ze sebe maximum a být odolná v náročných situacích.

Foto: Lukáš Dvořák

Na začátku léčby jsem svoji diagnózu chtěla před kolegy a klienty ututlat. Honilo se mi hlavou, že nebudou chtít mluvit s nemocnou holkou a budou pochybovat, zda dostojím svým závazkům kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu. Jenže to je nesmysl. Nemůžeme se přeci stydět za to, že jsme onemocněli. Obzvláště v této době, kdy většina společnosti něco předstírá na sociálních sítích. V práci spolupracuji se stovkou mladých lidí a chtěla jsem jim ukázat, že se vážná nemoc může týkat i jich a rozhodně by se neměli za svůj stav stydět. Na Instagramu se lidé často tváří, jako by vše bylo v pořádku, a doma pak tiše pláčou. Samo o sobě může být toto předstíraní stresující pro mysl i tělo. Život není dokonalý a nemoci jsou jeho součástí.

I proto jsem si uvědomila, že je lepší vše říct a poprat se s tím za pochodu. Mně i mé rodině se dost ulevilo, když výsledky biopsie dopadly dobře, a vyhnula jsem se chemoterapii a biologické léčbě. Zvolena byla ablace prsu a hormonální léčba. Nakonec jsem se rozhodla promluvit o nemoci i na sociálních sítích. Následovala doslova lavina reakcí, které byly pro mě náročné vstřebat. Třeba to, že někomu na rakovinu prsu umřela maminka nebo babička. Do té doby jsem ani netušila, jak je tahle nemoc rozšířená.

Musím říct, že jedna z reakcí mě dost šokovala. Protože jsem kvůli nemoci hodně času trávila u lékařů, někteří lidé si mysleli, že jsem těhotná. Po sdělení diagnózy mi přistál komentář: „Takže nečekáš miminko?“ Byla to nemístná reakce na rakovinu a ptala jsem se sama sebe, proč takového člověka mám vůbec na Facebooku v přátelích. Některé lidi jsem ze svého života postupně vytěsnila nejen kvůli rozdílným názorům, ale i nedostatku energie, kterou jsem mohla do okolí investovat. Stále si velmi rozmýšlím, komu ji věnovat a komu ne. Nejen po osobní stránce, ale i v práci jsem přehodnotila některé spolupráce. Cítím, že jsem na dobré cestě, ale jako všechno, je i toto proces. V tom mi pomáhá také psychoterapie, na níž docházím. Díky ní jsem si uvědomila, že člověk nemusí jen běhat, ale může i jít…

Dokud je člověk mladý, myslí si, že má vše zadarmo. Zdravé a krásné tělo bez práce. Teď vím, jak důležité je se o něj starat po celý život. Dopřávat si kvalitní jídlo, zařadit více pohybu, omezit zlozvyky jako alkohol nebo kouření. To mě nemoc naučila. Že musím víc spát, relaxovat, nebýt stále ve stresu. Kdybych se snažila už tehdy, možná bych se do takového stavu nedostala. Stres hrál u mě jednu z rolí týkajících se rozvoje nemoci. Před nemocí jsem zakládala modelingovou agenturu, což přinášelo dost stresu. Navíc jsem měla v osmnácti letech autonehodu, po níž se u mě objevily úzkostné stavy a klaustrofobie. Doteď je mám a např. vyšetření CT pro mě bylo dost náročné. Z úzkosti jsem byla doslova paralyzovaná a z tunelu mě vytáhli jako prkno. Když jsem dříve pracovala jako modelka, často jsem létala a byla v neznámých prostorech, což mým potížím s úzkostmi moc nepomáhalo. Práce jsem se samozřejmě vzdát nechtěla, ale často to odnášelo tělo. K tomu časté stěhování a nadmíra zakázek. Po diagnóze navíc našli během genetických testů mutaci, která není nikterak vážná, ale mohla to celé doťuknout do fáze rakoviny.

Jaký je můj vztah k nemoci dva roky po diagnóze? Rozmanitý. S některými věcmi jsem se popasovala dobře. Nepřestávala jsem pracovat a dělat si radost, což bylo moc důležité. Udržet život v původním stavu šlo, ale bylo to náročnější. Jestli se bojím návratu nemoci? Ne, prostě si ho nepřipouštím. Ale pochopitelně jsem naštvaná, že se mi tohle stalo, a mrzí mě to. Zásah do těla je velký, nemyslím tím jen odebrané prso, ale nenávratně poškozený lymfatický systém nebo silnou nespavost. Nikdy jsem nebyla vzorný spáč, ale s hormonální léčbou a obavami spojenými s nemocí se to jen zhoršilo. Po nocích jsem bývala vystresovaná, že zase nespím a přitom mám na následující den tolik agendy. Manžel mi říkával: „Vždyť to zvládneš,“ a byla to pravda. Ale co kdybych to přeci jen nedokázala? Však nemusím, tak ať. To byl pro mě největší boj během léčby – ta hrozba selhání.

Naopak, to, že nemám prso mi nevadí. Pravda, v některých situacích se obávám reakce okolí, třeba v bazénových sprchách. Co když tam přiběhne dítě, vyděsí se a začne křičet? Asi se to nestane, ale je to moje obava. Je to pochopitelné, jizva místo prsu není běžná a mozek se může leknout. Pozná, že na hrudníku něco chybí. Určitě by v těchto případech pomohla osvěta, že něco takového existuje a jsou různé varianty chirurgického řešení rakoviny prsu. Můžeme mít jednu jizvu, dvě, implantát nebo rekonstrukci vlastním materiálem. Je to něco, co přinesl život, nic nepřirozeného. Ale i já mám před manželem ještě zbytky studu. Nejsem se svojí jizvou úplně srovnaná. I proto bylo pro mě focení tohoto kalendáře velký výstup z komfortní zóny. O rekonstrukci uvažuji, ale momentálně není mojí prioritou. Rádi bychom měli s manželem ještě miminko, takže klid a možnost mít vlastní dítě je pro mě důležitější než nový prs.

Na druhou stranu, kolik mi toho nemoc dala. Životní styl mi obrátila vzhůru nohama, přinesla mi nové přátele, upevnila mé vztahy v rodině, dala mi naději v dobré konce a mnoho dalšího… Beru to jako zmíněnou autonehodu – je to, jak to je. Bereme to do hry a jede se dál, co jiného máš dělat? Chodit jsem se taky znovu naučila, tak teď mi zase vzali prso. Ještě mám dvoje ruce, dvoje nohy a mozek mi furt myslí, takže svět pro mě zůstává plný neomezených možností. Jsou lidé, kteří jsou na tom hůř a mají úžasně barvitý život. Pro mě to byla ťafka, že takhle rozhodně ne. Uvědomuji si, že jsem měla velké štěstí, na nemoc se přišlo včas a měla jsem skvělou podporu manžela a rodiny. Vnímám, že se mi stalo něco dobrého, ne zlého, protože to dobře dopadlo.

Z toho důvodu je tak moc důležité chodit na prevenci. Sama jsem si zaplatila ultrazvuk, který nádor odhalil včas. Chápu, že mladí lidé raději šetří na cestování a v dnešní době se musí ohánět, aby zaplatili nájem, ale investice do vlastního zdraví je nesmírně důležitá. Kdyby si každý odložil tisícovku a investoval ji do sebe, i když mu ještě není čtyřicet let, bylo by to super. Zajít si jednou ročně na prevenci, klidně od sedmadvaceti. Spousta lidí by na nemoc přišla včas, žili by lépe a déle. Přála bych si, kdyby aspoň jeden člověk, který tento příběh čte, právě toto udělal. Mně prevence zachránila život a může i dalším.