Příběh mého těla: Nikola Zámečníková
Nikola Zámečníková
Je vám dvacet pět let, jste čerstvě po rozchodu a hrozí vám, že přijdete o prsa. Vlasy už nemáte, po chemoterapii vypadaly, a ještě jste jejím následkem přibraly dvanáct kilo. Co to udělá se ženským sebevědomím, je jasné – klesne zatraceně hluboko. Přesně tak to bylo u mě. Když mi onkoložka řekla, že je třeba udělat genetické testy, aby se podle nich určilo, zda přijdu o obě prsa, nebo jen o část toho nemocného, hlavou se mi honila myšlenka: Jak si s tímhle najdu chlapa?
Foto: Lukáš Dvořák
Může se to zdát paradoxní, že místo svého života ohroženého nemocí řešíte prsa. Jenže i to je o životě, o jeho kvalitě. V době, kdy je kladen až přehnaný důraz na dokonalost za cenu drahých a mnohdy znetvořujících plastických zákroků, je pochopitelné, že se mladá žena obává, jak její život ovlivní ztráta poprsí. To se u mě nestalo, genetické testy naštěstí dopadly dobře, a tak mohu svoji nemoc přičítat stresu z nešťastného vztahu, který ji předcházel. Operace byla prs záchovná, tkáně se odebralo málo a rozdíl ve velikosti byl nepatrný. Jenže po ozařování se léčené ňadro zmenšilo o celou velikost a nepůsobí na něj gravitace tolik jako na druhé, takže nesoulad je celkem viditelný, když nemám podprsenku. Občas uvažuji, že pokud se mi podaří otěhotnět, tak si po dětech zaplatím plastiku na zmenšení zdravého prsu. Není to nutné, ale jako perfekcionistka milující souměrnost za ten krok nejspíš budu ráda. A kdo ví, třeba mi to pak už bude jedno a na operaci ani nedojde. Co se týká jizvy, tu mám celkem ráda a nestydím se za ní. Ostatně proč bych taky měla?
Obav z hledání přítele jsem se ovšem nezbavila. Jakmile máte za sebou rakovinu, jste jaksi znevýhodněni na trhu partnerství. Dokonce jsem se setkala s názorem, že by někdo onkologického pacienta jako rodiče svých dětí nechtěl, aby jim nepředal špatné geny. Když jsem to poslouchala, měla jsem chuť křičet. Jako by nebylo dost, že si musíme projít náročnou léčbou, ještě abychom neměly nárok na to, co chce přirozeně většina lidské populace – milující osobu vedle sebe a vlastní rodinu. Řeči typu: „Buď ráda, že jsi živá,“ bych nejraději hodila do koše. Samozřejmě, že jsem ráda a uvědomuji si cenu života daleko víc než lidé, kteří tuto větu pronáší. Jako přeživší onkopacientka však nemám nárok na to, co se ostatním dostává automaticky? Taky by se jim nelíbila necitlivá chodidla trpící neuropatií, nekonečná únava roky po chemoterapiích, znetvořený hrudník po mastektomii nebo roky trvající hormonální léčba znesnadňující otěhotnění.
Chtě nechtě jsem nemoc vnímala jako handicap, z kterého jsem si sice dělala legraci, ale podvědomě jsem jí pouze překrývala svůj strach. A fakt, že jsem nemoc úplně dobře nezpracovala. Moje narušené sebevědomí nedokázalo zpracovávat komplimenty. Když mi jeden muž při sexu řekl, že mám hezká prsa, nechtěla jsem mu věřit. Místo prostého „Děkuji,“ jsem jen řekla: „Jsou jako šaty z konfekce. Možná jsou hezký, ale určitě nejsou kvalitní.“ O rok později mi řekl, že tenhle vtip mu přišel dost hloupý a srážela jsem jím samu sebe. V mých očích jsem však byla na dně už tak. Pomohla mi z něj až roční psychoterapie, která mi dodala ztracené sebevědomí a naučila mě dívat se na věci jinak.
Na druhou stranu, pokud máte vztah s někým, kdo vám vyčítá únavu po léčbě, zadýchávání se do kopce kvůli plíci ozářené protonovou terapií nebo na vás křičí, že pár dní po laparoskopii nemáte sedět na zadku, ale sádrovat díry po obrazech, tak vám to taky nepřidá. Což byl můj případ prvního vztahu po léčbě. Došla jsem k názoru, že nepotřebuji vedle sebe kohokoli, kdo mi nedělá dobře. To mě nemoc perfektně naučila – filtrovat lidi. Ne na ty dobré a špatné, ale na ty, s nimiž je mi dobře, a ty, s nimiž mi dobře není. Poslední skupinu nemilosrdně ze svého života eliminuji pro své vlastní zdraví. Věřím, že to je dobrý důvod být sobecká.
Onemocněla jsem v roce 2017 po bouřlivém rozchodu. V roce 2018 jsem se vydala na půl roku sama na Nový Zéland. Do roku 2020 jsem nebyla schopna navázat partnerský vztah – nejen pro snížené sebevědomí, ale také pro strach pustit si někoho k tělu. A nemyslím tím fyzicky, spíš obrazně. Nechtěla jsem další zlomené srdce, další nemoc. Na podzim roku 2020 vztah přišel a po osmi měsících skončil, zakomplexovaný chlap mi pošramotil ego. Následující dva roky neúspěšného randění byly okořeněné syndromem vyhoření z práce, ale vlastně i z osobního života. V roce 2022 jsem oslavila třicítku a byla sama se svojí zmrzačenou myslí. Okolo mě byly kamarádky s malými dětmi nebo aspoň partnery a já si připadala nepoužitelná. Se svojí minulostí rakoviny, s jemným sítem na lidi okolo mě, s mnoha koníčky a skvělou kariérou v PR jsem se vnímala jako moc silná osobnost pro většinu mužů. Vymykala jsem se představě poslušné ozdobné slečny bez příliš ostrých názorů. A věřím, že mnohé z nich děsila i moje otevřenost o nemoci mluvit. Nemyslím si, že je to něco, za co bychom se měli stydět a předstírat, že to neexistuje. Dokud žijí lidé, žijí i nemoci.
Abych odvrátila myšlenky od ne úplně vzorového života, cestovala jsem. Za dva roky jsem byla na jedenácti dovolených a přece to nestačilo. Honila jsem se za klidnou myslí, ale spíš jsem od ní utíkala. Nakonec jsem unavená vším udělala poslední tah a zvolila to, co zafungovalo i minule, když jsem si potřebovala dodat odvahu po léčbě – na jaře roku 2023 jsem odjela na Nový Zéland, tentokrát na rok. Vyplatilo se to? Stoprocentně. Sice jsem si nevydělala tolik, kolik bych chtěla, ani jsem si nevyjasnila, v jakém oboru bych ráda pracovala místo PR, kam se mi nechtělo vracet, ale podařilo se mi deset dní po příletu najít poklad. Opravdový poklad v podobě mého současného partnera. Muže se zdravým sebevědomím. Člověka, který mě dělá šťastnou a já zase jeho. Během společného cestování v malém obytném autě a práce, kdy jsme spolu byli 24/7, jsme se perfektně poznali. Po sedmi měsících mě požádal o ruku a po dalších sedmi jsme se vzali. S manželem jsme procestovali nejen Nový Zéland, ale také Samou, Fidži, Vanuatu, Vietnam, Laos a Thajsko. Rozhodně nebyla nouze o náročné situace, během nichž jsem si uvědomila, že mám vedle sebe parťáka, o něhož se můžu opřít. Ne muže, který se nechá živit a nepomůže mi ani s těžkým nákupem. Ale někoho, kdo je nejen skvělý partner, ale také kámoš do nepohody. A jako bonus s ním otevřeně mohu řešit i svůj zdravotní stav včetně intimit, jichž by se většina mužů už jen z principu lekla.
Říká se Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám. Věřím, že se toto může týkat i rakoviny prsu. Ačkoli začátek vypadá jako fatální nikdy nekončící peklo, časem se z něj můžete přes důkladný očistec dostat do ráje. I pětadvacetiletá vystrašená mladá žena s rakovinou prsu, na níž přišla díky pravidelnému samovyšetření, zlomená vztahem a rozchodem vytěžila z nemoci maximum. Naučila se cestovat sama (včetně náročného vícedenního treku Laugavegur Trail), nebála se zkoušet nové věci (skočit padákem nebo provádět pitvy lidí pro medicínské účely), poznala spoustu skvělých lidí (Bellisky, mluvím o vás) a dodala si odvahu plnit si sny (třeba se přihlásit na AVU na kurz malování). Nebýt nemoci neměla bych potřebu jet na Nový Zéland. Kdybych tam nejela, nechtěla bych se tam vrátit. Nebýt lockdownu, jela bych tam dřív a manžela v danou chvíli ani nepotkala. Kdyby nepřišel syndrom vyhoření, nesbalila bych si krosnu a neodletěla na druhou polokouli trhat jablka. Přestože mám mnoho následků léčby a neustálý strach z návratu nemoci, jsem vděčná, jak mi změnila život k lepšímu. Jak by řekl klasik: „Konec dobrý, všechno dobré,“ ale já věřím, že tady můj příběh nekončí a budu do něj psát další skvělé kapitoly.