Příběh mého těla: Petra Nyplová

Petra Nyplová

Nemoc mě zastihla v té nejhorší možné fázi života. Manžel ode mě odešel k sousedce bydlící pod námi. Jenže musíš chodit do práce a starat se o dvě děti, když si je manžel nechce brát k sobě. Rok a půl jsem žila ve vnitřním napětí. Klasický případ pacientky bez pozitivní genetiky.

Foto: Lukáš Dvořák

Do tří týdnů od diagnózy jsem přišla o prso. „Vezmeme vám ho, protože je nádor agresivní.“ Měla jsem triple pozitivní nádor, grade 3 a vše ostatní 90 %, HER2 receptor i hormony. Nikdo se se mnou nebavil o nějaké alternativě v podobě neadjuvantní chemoterapie nebo oboustranné ablaci. Neměla jsem čas zjišťovat jiné možnosti. Až zpětně jsem chtěla, aby mi vzali obě prsa kvůli jejich větší velikosti a náporu na záda. Dodatečně jsem toho nedocílila. Kdybych tehdy věděla to, co vím dnes, tlačila bych na lékaře, aby mi vzali obě prsa. Nakonec mi zůstalo jedno gigantické ňadro a na druhé straně nic. Následovala chemoterapie, biologická léčba, hormonální léčba na deset let. Za tu poslední jsem obzvláště vděčná a mám pocit, že jsem díky ní chráněná. Díky ní se nebojím recidivy, ale co až hormonálku mít nebudu? To mě nejspíš psychicky smete a bojím se toho neskutečně. Co se týká následků léčby, je to holt cena za něco. To neřeším.

Samotnou léčbu jsem zvládala levou zadní. Asi jsem si to v hlavě nastavila, sama s dětmi jsem se o nás musela postarat. Jasně, nebylo mi dobře, ale během léčby jsem to jaksi nevnímala. Horší byl návrat do rádoby normálního života. Nejvíc pomohl čas.

Už během chemoterapií jsem věděla, že se svou velikostí prsou budu muset řešit rekonstrukci. Na konzultace jsem začala chodit co nejdříve, protože na operaci se běžně čeká dva roky. Termín zákroku jsem dostala, ale přišel covid a operace se zrušila. Další termín mi dali za rok a půl, zrušeno kvůli covidu podruhé, a nakonec jsem se dočkala v roce 2023 po čtyřech a půl letech absolutně nesymetrického dekoltu.

Sehnat vhodného plastika taky nebylo nejjednodušší, setkala jsem se se třemi a až poslední svedl to, co jsem potřebovala. Z mého prvotního záměru nechat si vzít obě prsa a mít dva implantáty bohužel sešlo. Mít jedno původní prso a druhé s implantátem v mojí obří velikosti nepřipadalo v úvahu. Vždyť bych vypadala jako blázen! Musela jsem jít do rekonstrukce vlastní tkání, která je náročnější, delší a má několik fází. Kvůli čekání jsem byla ochotna si výkon zaplatit i na soukromé klinice, odkud jsem odcházela tak psychicky zdrbnutá, že bych k dotyčnému plastikovi nešla ani na vyříznutí pihy. Zmíněný lékař se mnou jednal strašně. Podíval se na mě a zeptal se: „Co vy tady děláte?“ Vysvětlila jsem mu, že bych chtěla rekonstrukci. „No, to já vám neudělám. Vy jste takový typ megadonta.“ Do konce života tu větu nezapomenu, ani jeho opovržlivý pohled. To, jak se ke mně pan docent choval. Jasně, nejsem ten typ 90-60-90, 180 cm, který někteří plastikové upřednostňují. Můžou si to myslet, ale pacientovi to přeci nesmí říct. Navíc, když si schůzku platím a platím jeho.

Nakonec jsem si našla skvělého plastika, profesionála s lidským přístupem. Rozhodnout se pro správného doktora bylo pro mě moc důležité, je to hodně o důvěře v lékaře. Jenže přišlo odkládání operací a zmíněný chirurg na daném pracovišti pomalu končil. Dostala jsem jeden z posledních termínů v listopadu 2022. Lékařů, kteří se věnují mikrochirurgii, je jak šafránu. Není to lehká operace. Vypreparovat funkční cévu v laloku a na hrudníku dá zabrat a ne vždy se transplantovaná tkáň uchytí. Jsou holky, které musely den po operaci znovu na sál, nepřijatý lalok musel pryč.

Co čert nechtěl, měsíc před plánovanou operací jsem dostala zánět dutin a k němu antibiotika. Na předoperační vyšetření jsem šla těsně po jejich dobrání. Výsledek? Zvýšené jaterní testy a stopka od obvodní lékařky. Doslova jsem se u ní v ordinaci psychicky složila. Brečela jsem neskutečně. Říkala mi: „Tak to odložíme.“ Jenže můj operatér by tam už později nebyl, a navíc bych zase čekala. Když viděla, v jakém jsem psychickém stavu, řekla, ať si to finálně rozhodnou v nemocnici.

V den operace jsem ráno v šest hodin jsem jela na krev, v osm jsem si výsledek vyzvedla a v devět jsem nastupovala do nemocnice. Naštěstí se hodnoty testů zlepšily, na vině byla antibiotika. Do poslední chvíle jsem však nevěděla, jestli budu odoperovaná nebo ne. Vše měli rozhodnout anesteziologové. Byla jsem ubytovaná a čekala. Nakonec přišli lékaři a nic neřešili. „Tak oni mě takhle zbytečně nervují,“ říkala jsem si.

Osmihodinový zákrok jsem zvládla levou zadní. Pustili mě domů, lalok se hezky chytil. Jenže po týdnu se mi na něm začala dělat nekróza. Začalo to červenáním, pak se rána postupně otevírala. V prsu jsem měla díru pět na pět centimetrů a tekl mi z ní hnis. Zdravotníci mi to stále něčím mazali, ale bylo to jen horší. Po několika týdnech se mi podařilo zastihnout mého operatéra, který mi poradil klasický peroxid vodíku a vymývat s ním ránu. Dva měsíce trvalo, než se vše zachránilo. Zlatý dobrý peroxid! Kdyby nezabral, museli by mi tkáň zase odřezat. Už tak byl zázrak, že se objemný lalok chytnul. V nemocnici prý větší ještě neměli. Jsem rekordmanka!

V únoru 2024 jsem dostala termín na úpravu laloku. Prso zůstalo po nekróze hodně zjizvené a druhé zdravé chtěli lékaři přizpůsobit novému ňadru. Jenže operaci zdravého prsu jsem si musela zaplatit ze svého. Za tu dobu, kdy jsem na rekonstrukci čekala, se cena úpravy toho zdravého vyšplhala z 15 tisíc na 35 tisíc. Nakonec jsem dostala cenu za 20 tisíc. S tím se nedalo nic dělat. Hrozným paradoxem bylo, že jsem na pokoji ležela s dvěma holkami, které nebyly onkopacientkami a byly obě na zmenšení poprsí na pojišťovnu. Ony zdravé si to kdovíjak vyběhaly a já onkopacientka, která jen chce, aby nějak vypadala, jsem si musela zákrok platit.

Operatérům se podařilo udělat ze dvou velkých jizev jen jednu. Asi po měsíci, kdy vše bylo krásně zahojené, se mi lalok opět malinko otevřel. Jizva je tedy i teď ne úplně hezká, ale to už je jedno. Po pěti letech jsem konečně spokojená. Je fajn, že na rozdíl od implantátů mě nečekají reoperace co každých deset let. Mám návrh na konzultaci v listopadu 2024, protože vymodelované prso je o něco níž, tkáň přeci jen pracuje, ale velikostně je stejné. Uvidím, jestli do toho ještě půjdu.

Po nemoci jsem si splnila jeden velký sen – cestu do Francouzské Polynésie. Byla to náhoda, jel tam můj tatínek, tak jsem se k němu přidala. Letěla jsem i navzdory faktu, že jsem už třikrát prodělala trombózu a po zbytek života musím být pořádně naředěná. A dobře jsem udělala. Bylo to něco tak nádherného! Nejen podmořský svět, pláže, příroda s nepřeberným množstvím odstínů zelené, ale hlavně lidé. Mají rádi obyčejný život a jsou prostě šťastní. To se mi na nich neskutečně líbí. Nepotřebují mezi sebou soupeřit jako my Evropané. Mají něco, protože to potřebují, a tím to končí. Jen my zde jsme tak hrozně závistiví.

Z té dovolené jsem přijela psychicky velmi osvěžená, nabitá, znovuzrozená. Naučila mě si některé věci moc nepřipouštět. Především ty, z nichž se většina lidí stresuje. Hrála v tom velkou roli nemoc i pobyt v Polynésii. Teď si o něčem říkám: „Vždyť je to kravina, vůbec se tím nezaobírej.“ Ne vždy to jde, třeba když jsem kvůli nemoci přišla o nejlepší kamarádku, která nejspíš měla dost mých starostí, valila jsem je na ní. Jenže komu jsem se tehdy měla svěřovat? Její odchod mě hodně zamrzel, ale nikoho nemůžeš nutit k přátelství. Nebo kvůli následkům nemoci, které mi znemožňují jako nehtařce se uživit bez invalidního důchodu. Co když mi ho vezmou? Pak asi začnu být ve stresu. Mám revmatoidní artritidu v rukách a mohu pracovat pět šest hodin denně, ne dvanáct jako dřív. Tím pádem mám příjmy daleko nižší, což zatím kompenzuje důchod, ale co pak? Mám doma středoškoláka, platím deset tisíc na energii a to nemám hypotéku. Teď se tím odmítám nervovat. Aktuálně jsem šťastná, že jsem se dočkala nových prsou. A hodně dělá léto, jsem teplomil. Proto mě lákají exotické destinace, cítím se tam spokojeně a bezstarostně. V takových chvílích jsem neskutečně šťastná.