Příběh mého těla: Štěpánka Brožková
Štěpánka Brožková
Onemocněla jsem v období, kdy jsem bydlela půl roku v Praze a měla novou práci. To byly změny, které následovaly po rozvodu a velmi náročném manželství. Byla jsem už srovnaná s tím, co se předtím stalo, a cítila jsem se dobře. Až na náhlé bolesti způsobené rakovinou. Ta byla další zásadní změnou v životě a potkala mě v období, kdy jsem byla šťastná.
Foto: Lukáš Dvořák
Na nemoc jsem přišla náhodou. Chodila jsem pravidelně na masáže a kamarádka masérka mi doporučila lymfomasáž. Zkusila jsem ji, jenže mi po ní bylo hrozně zle. Bylo to zvláštní, tak jsem tomu dala druhou šanci, jenže po druhé lymfomasáži se objevily silné bolesti v levém prsu. Šla jsem ke své obvodní lékařce, která prso prohmatala a něco se jí v něm nezdálo, přestože nešlo najít konkrétní útvar. Poslala mě na ultrazvuk, kde zjistili, že mezi žlázami je čtyřcentimetrové „něco“. Biopsie potvrdila zhoubný těžko hmatatelný nádor. Kdyby mě prs po masáži nebolel, tak jsem tu už možná nebyla, protože nález byl dost agresivní triple negativní nádor. Od té doby nevnímám bolest negativně. Upozorňuje mě, že mám něco dělat jinak. Bolest mi zachránila život, protože mě včas varovala.
Pro výsledky testů jsem šla s kamarádkou. Počáteční šok byl tvrdý náraz do zdi. Před mamma centrem jsem si pobrečela na lavičce a pak jsme šly na panáka. Od té doby jsem se to snažila přijmout. Jako věřící člověk jsem situaci brala coby velkou výzvu. Ten boj jsem rozhodně nechtěla prohrát. Většinu té cesty jsem prošla s pozitivním nadhledem. Psychika hraje v nemoci a vyléčení velkou roli, i když to není záruka a ne vždy takové myšlení lze naprogramovat. Bývala jsem klidný člověk, ale nemoc mi pomohla opravdu se nezatěžovat tím, co nemá smysl. Trochu se ze mě stal cynik, ale v dobrém slova smyslu. To se líbí i kolegům, kteří jsou rádi, že už nejsem taková vzorňačka. Jsem autentičtější, víc sdílím emoce, i ty špatné. Nepředstírám, že se vše zvládne, protože některé věci se nezvládnou nebo se nezvládnou podle představ. I já tu změnu vnímám pozitivně.
Diagnózu jsem si vyslechla v červenci 2023 a hned 1. srpna jsem zahájila chemoterapii trvající do prosince. Jenže v listopadu chemoterapie přestaly účinkovat, takže bylo jasné, že operací léčba nekončí. Po jednostranné ablaci jsem dostala další chemoterapii v tabletách na půl roku. Po měsíční pauze bude následovat pět týdnů zajišťovacího ozařování. Před měsícem jsem byla na PETku a měla jsem ohromnou radost, že tam nic nebylo.
Zdravé prso jsem si chtěla nechat pro nějaký svůj pocit. Je pravda, že jsem přemýšlela o rekonstrukci, která by stejně přišla na řadu až za rok. Ale nechce se mi podstupovat všechny ty zákroky a narkózy. Nemám úplně velká prsa, takže změna u mě není natolik velká jako u žen s větším poprsím. A jizvu nevnímám negativně. Je to připomínka mé statečnosti. Není to stoprocentní, ale spíš se přikláním k tomu, že na rekonstrukci nepůjdu.
Myslela jsem si, že mě ztráta prsu ovlivní, ale ne. Prostě to tak je a nejsem ani stydlivý člověk. Naopak v rozpacích jsou spíš ženy v bazénových sprchách než já. Když se na ně usměju, tak je to všechno v pohodě. Co mě trápí, je lymfatický systém. Ten po odebrání několika uzlin nefunguje, jak má. Přibírám a to se mi nelíbí. Jakmile vysadím prášky na odvodňování, mám za dva dny pět kilo nahoře a nejde s tím nic dělat. Když už mám rakovinu, chci u ní dobře vypadat. Některé své partie bych vyměnila, ale snažím se na ně nesoustředit. Naštěstí mám okolo sebe stále kamarády, kteří mě ujistí, že mi to sluší. Pro mě jsou poklony důležité, ráda je slyším, nicméně záleží na tom, kdo je říká. Vážím si jich od lidí, s nimiž jsem si něco prožila. Mají jinou váhu než fráze od člověka, kterého jen tak potkáš. Ta kila navíc beru jako něco, co lze časem změnit a rozhodně si za to nemůžu sama. Přestože je mé tělo po nemoci zdevastovanější, mám ho radši.
Co se týká vztahů, jsem po nemoci ochotnější lidem říkat, že je mám ráda. Jsem otevřenější. Nemoc mě naučila, že říkat si o pomoc není prohra, ale způsob jak to nevzdat. Požádat o podporu se správným postojem a být autentická jsou věci, které mě nemoc naučila nejvíc, a taky to posílilo mé vztahy. Mám okolo sebe hodně lidí. Z minulé práce, současné práce, ze školy, z věřící komunity. Denně jsem dostávala i sto zpráv denně od lidí, kteří na mě mysleli. Někdy jsem z toho byla přesocializovaná, ale jsem za to vděčná, protože ti lidé na mě prostě mysleli. Hodně si těch vztahů vážím, včetně Bellisek.