Příběh mého těla: Veronika Blahuta

Veronika Blahuta

Bylo mi třicet pět let. Byla jsem spokojená, vdaná, měla jsem zdravé dítě a po sedmileté mateřské jsem se vracela do zaměstnání. Těšila jsem se, že začíná nová etapa pracující maminky. A ona poměrně rychle skončila. Našla jsem si totiž bulku.

Foto: Lukáš Dvořák

Po kojení jsem měla problémy s levým prsem. Bolelo a z bradavky tekl výtok. Sedm let jsem chodila každé dva roky na ultrazvuk a dělala si samovyšetření, ale až na podzim roku 2020 jsem si něco nahmatala. Bouličku, která se po Vánocích zvětšila. Tou dobou jsem řešila své manželství. Byli jsme ve fázi, kdy bylo lepší na vztahu začít pracovat, aby byl dobrý jako dřív. V lednu jsem dostala žádanku na sono, kde se lékařům něco nezdálo, tak jsem šla na mamograf. Ten ukázal větší nález a chycenou uzlinu. Věděla jsem, že je to rakovina na 99,9 %, patrné byly i změny na kůži. Ten den mi udělali také ultrazvuk břicha a rentgen plic. Nemělo se na nic nečekalo. Dostala jsem termín na onkologii a počítalo se s chemoterapií. Jenže PET/CT prokázalo, že rakovina není jen v prsu a uzlině, ale také v kyčli, páteři a jsou jí kompletně prorostlá játra. Stejně jako v prsu bylo i v nich sedm ložisek, největší mělo sedm centimetrů.

Začala jsem se hroutit. Došlo mi, že je to vážné. Za dva dny jsme šli s manželem k lékařce, která mi vysvětlila, že metastatická rakovina se nevyléčí, ale jsou jisté možnosti. Zeptala jsem se jí, zda se dožiju důchodu, a z jejího výrazu mi bylo jasné, že ne. Hledala jsem informace, ale bylo jich málo. Našla jsem jen staré studie o pětiletém přežití. Když jsem za tři týdny od prvotní diagnózy dostala od prof. Tesařové veškeré informace, úplně jsem se zhroutila. Byla jsem přesvědčená, že to nepřežiju a sotva uvidím syna jít na druhý stupeň. A taky že to nezvládnu, protože manžel během toho měsíce přestal fungovat. Chodil domů čím dál míň. Rovnou jsem požádala o psychoterapie. Nečekala jsem nic jiného než smrt.

Co se týká medikace, místo chemoterapie pro mě byla zvolena biologická léčba. Mám ji už čtvrtým rokem a zabírá perfektně. Po půli roce se ložiska zmenšila na polovinu a po roce vymizela, zůstaly jen zjizvené tkáně. K biologické léčbě mám antiresorpční terapii, kdy dostávám každé čtyři týdny injekce na zpevnění kostí. Ty zůstaly po metastázách křehčí a snadněji se odvápňují. Potřeba je i hormonální terapie, jenže nebyla dostatečná, takže zbývající vaječník musel být po půli roce odstraněn, aby se v něm dál netvořily hormony.

Hned na začátku jsem chtěla dát prsa pryč kvůli jejich větší velikosti a nádorům. Jenže na začátku léčby metastatické rakoviny není vhodné podstupovat jakoukoli operaci a primární odstranění prsou se nedělá. To, že ti vezmou prsa, neochrání zbytek těla, kde jsou nádorové buňky rozeseté. Navíc se metastatické pacientky potýkají s chronickým zánětem, který tělo oslabuje a mohl by i zhoršit hojení po chirurgickém zákroku. Vedle narušování spojení mezi nádorovými buňkami, také zhoršuje regeneraci tkání, včetně těch zdraví. Pokud chci jít na trhání zubů, musím léčbu vysadit. Málokterá metastatická pacientka má odstraněná prsa, i dle studií se ukazuje zbytečnost toho zákroku. Možná je ablace kvůli psychickým důvodům, což byl i můj případ. Kdykoli mě v prsu jen píchlo, měla jsem pocit, že tam něco roste, i když pravidelné PET/CT ukazovalo čisté tkáně. Po roce jsem se začala ptát, kdy mohu na odstranění prsou, a další rok a půl trvalo, než jsem na operaci mohla, tedy skoro tři roky od diagnózy. Tělo se muselo vzpamatovat z náročné léčby a musel se časem potvrdit její účinek.

A jak se mi žije bez prsou? Perfektně! Je to pohodlné, nebolí mě záda, v létě se pod prsy nepotím, ale někdy se úplně necítím ve své kůži. Během léčby jsem dost přibrala a prsa to skrývala. Když se vidím na fotce, tak si někdy pobrečím, že jsem tlustá. S ňadry postava vypadá žensky a vyváženě, i když máš zadek a břicho. Implantáty mi lékaři nedoporučili a já jsem s tím smířená. Prostě to tak má být. S epitézami jsem nešla ani jednou za celých deset měsíců, přestože je mám doma. Jen ta představa je mi nepříjemná, takže se musím smířit s tím, že občas budu mít na některé fotce megabřicho. Jo, občas si popláču, že jsem tlustá, ale pak si vzpomenu na slova babičky: Jsou tlustý, protože se mají dobře, mají peníze, tak můžou být vyžraný. Nemůžeme být všichni stejní, někdo je holt baculatější, někdo štíhlejší.

Po diagnóze jsem čekala, že se vztah s manželem prohloubí a začneme řešit opravdu ty důležité věci, abychom si užili společný čas, který nám zbývá. Jenže partner začal přespávat v práci nebo obytňáku, domů jezdil jen na víkendy. Když jsem mu volala, zda by nakoupil, protože mi není dobře, tak to nešlo. Doma nepomáhal a o syna se taky extra nestaral. Nakonec chodil domů jednou týdně na hodinu, prý toho na něj bylo moc a potřeboval být sám. Navíc měl pocit, že se vše točí okolo mě, že mám dost podpory od známých. Vyhrožoval mi, že se odstěhuje. Nemohl se dívat na to, jak je mi zle. Že je unavený a musí na moji nemoc stále myslet, i v práci. Co jsem měla říkat já, která to zažívala? A pak jsem náhodou zjistila, že si na začátku mé léčby našel jiný vztah. Jeho nová partnerka si dala na sociální sítě fotky s mým manželem hned zkraje vztahu, o němž já neměla ponětí.

Do týdne jsem sepisovala rozvodové papíry s právničkou. Navzdory jeho odmítnutí, jsme se rozvedli. Rok a půl poté si naše dítě téměř nebral k sobě. Pro syna bylo odloučení od táty horší než moje nemoc. Brečel, že ho táta nemá rád, a proto se na něj vykašlal. Teď si to mezi sebou urovnali, snad. Co se týče mé nemoci, dávkovala jsem to synovi postupně. Ví, že mám rakovinu, ale že tu dlouho budu. Všichni to máme v plánu. Jen mu nezbývá nic jiného než se smířit s mojí únavou a nevolností. Většinou to chápe, snaží se mi pomoc v domácnosti a stará se o mě.

Pro mě je největší starostí, zda to celé utáhnu. Nejen fyzicky, ale i finančně, protože jsem musela přestat pracovat a mám jen minimální invalidní důchod a alimenty. Mám starosti, abych synovi zajistila vše potřebné. Abych se mu dost věnovala, měl dost výletů, zážitků a vzpomínek. Aby mu nic nechybělo. Nejvíc mě trápí, abych byla dobrá máma.

Myslím, že by si žádná pacientka neměla nic vyčítat. Přestože si neříkají „Proč zrovna já?“, vyčítají si, že mohly v životě udělat něco jinak. Nekárejme se, že jsme si daly skleničku vína, že jsme snědly plesnivý sýr nebo že máme manžela debila a nejsme od něj schopny odejít. Nevyčítejme si, že jsme zanedbaly prevenci, protože tím nic už nevyřešíme. Sama jsem si rok po rozvodu vyčítala, že jsem manžela vykopla z domu, hlavně kvůli jeho nezájmu o syna. Připadala jsem si sama. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem byla na všechno sama už dávno. Manželství se nezměnilo, ale změnil se můj pohled na něj. Myslím si, že vše v životě má nějaký důvod, tak si to nevytýkejme, stejně to nezměníme.

Nikdy jsem si neřekla: Proč jsem onemocněla zrovna já? Jsem ráda, že není nemocné moje dítě, můj brácha, nikdo z mých blízkých a kamarádek. Nemoc mě naučila mít se ráda taková, jaká jsem. Že na mě není nic špatně. Dřív jsem měla vedle partnera pocit, že jsem moc upovídaná a praštěná na to, že jsem vdaná. Ale co je na tom špatně? Život teď vnímám intenzivněji. Zjistila jsem, že ho miluji víc, než jsem si myslela. Zbavila jsem se všech toxických vztahů. S kým nemusím, s tím se nestýkám. Mnohem víc si cením přátelství, protože jsem zjistila, že jsem dříve měla spíš jen známé a opravdové přátelství prověřila nemoc. S tou jsem smířená. Někdo má cukrovku, někdo je debil a já mám raka. Hned na začátku jsme si udělali takovou dohodu. Té nemoci se nemohu zbavit a nebudu s ní bojovat. Takže spolu chodíme všude. Přijali jsme se. Snažíme se nezabít. Jen tak spolu žijeme.