Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Hana Šťástková a Tommy
Když mi po tom všem na gynekologii řekli, že malému bije srdíčko, rozbrečela jsem se.
„V červenci 2018 jsem prodělala zamlklé těhotenství. Samovolně jsem potratila, na gynekologii mi jen potvrdili vyšší hodnoty HCG. A měsíc nato jsem si ve sprše v pravým prsu našla bulku. Byla dost velká, ale v tu chvíli mě to nevyděsilo, protože mi v jednatřiceti připadalo, že se mě rakovina netýká. Gynekoložka to spíš spojovala s tím těhotenstvím, že to bude nějaká cysta nebo aktivace mléčné žlázy, a že se tělo vyčistí. Já jsem si ale raději řekla o žádanku na sono a trvala na ní, i když na mě lékařka byla dost nepříjemná a přesvědčovala mě, že to nemá cenu a ať přijdu za dva měsíce. Nevím, co mě osvítilo, ale dost rázně jsem na tom sonu trvala i s tím, že si to klidně zaplatím. Objednala jsem se do mama centra k primářce Skovajsové a tam mi okamžitě řekli, že to je nádor o velikosti 2,5 x 3cm a může být zhoubný. Že je to 50/50, to mě velmi vyděsilo. Hned druhý den jsem šla na biopsii s tím, že výsledky budou do týdne, ale už za tři dny mi zhruba čtyřikrát volalo nějaké neznámé číslo a mě ani nenapadlo, že to může být mama centrum. Ale zpráva byla, že mají výsledky, chtějí mi ušetřit cestu k nim a že jsem odpoledne objednaná na onkologickou kliniku na Karlovo náměstí. To bylo drsné. Takže jsem volala příteli, se kterým jsem v té době byla teprve šest měsíců, a chtěla se s ním z důvodu předpokládané diagnózy rozejít. Každopádně přítel moje rozcházení se uťal s tím, v kolik a kde mám má být. Říkala jsme si tehdy, že si jdu naposled umýt vlasy, vzala jsem si šaty a šli jsme společně do ordinace, kde mi paní doktorka vysvětlila, že je nádor velmi agresivní, že léčba bude trvat zhruba rok a co mě během ní všechno čeká. A že s léčbou se musí začít okamžitě jelikož nádor má velice rychlou růstovou aktivitu. Ještě se provedlo dodatečné vyšetření plic, kostí, jater a břicha, aby se zjistilo, zda nemám nádor nebo metastáze ještě v jiných orgánech, ale naštěstí dodatečné kontroly dopadly v pořádku. Absolvovala jsem půlroční chemoterapii, poté záchovnou operaci prsu a nakonec ozařování.
„Po té první chemoterapii jsem se cítila úplně nejhůř. Bolela mě hlava jako nikdy předtím, nespala jsem 36 hodin v kuse, byla jsem úplně vysílená, nejedla a měla šílený bolesti celého těla. Asi to bylo i z psychiky, protože následně jsem docházela k psychiatrovi a díky lékům se to zlepšilo. Psychofarmaka jsem brala po celou dobu léčby a hodně mi to pomohlo, protože do té doby jsem jenom brečela. Chápejte, zažívala jsem zrovna nejšťastnější období v životě – povýšili mě v práci, koupila si byt, našla lásku. A v tom mi do života vstoupí tahle zákeřná nemoc. Každopádně se mi podařilo projít celým tím kolotočem a přítel, mamka i brácha mi byli tou největší oporou. Ani na jedné chemoterapii jsem nebyla sama. Rok po ukončení léčby jsem se zbavila i těch psychofarmak.“
„Rok po léčbě jsem bojovala s obrovskou vaginální suchostí. Chemoterapie vysušuje sliznice a já byla extrémní případ, moje šance na otěhotnění v té době byla 14% a vlastní dítě jsem do té doby neměla. Takže jsem sice doma měla skvělého partnera, konečně se objevila i ta velká touha po dítěti, ale po léčbě bylo zkrátka těhotenství problém. S přítelem jsme si o tom dost povídali), a nakonec jsme se smířili i s myšlenkou adopce. V září 2020 jsme takhle odjeli na dovolenou, já měla 14 dní zpožděnou menstruaci, byla jsem protivná, nervózní a bylo mi špatně, ale spíše jsem se bála, jestli v mém těle zase není něco v nepořádku. Koneckonců, dost jsme tam jedli mořské plody, zapíjeli to alkoholem a vůbec dělali všechno, co se nemá. Nicméně jsem si pro sebe řekla, že si udělám těhotenský test, z legrace…a okamžitě se tam objevily dvě čárky. Byla jsem jak v tranzu. Dva týdny jsem se z toho radovala sama a bála se to s někým sdílet. Zašla jsem na gynekologii a když mi řekli, že vše vypadá v naprostém pořádku, rozbrečela jsem se radostí.“
„Přes den jsem pro přítele vytvořila přáníčko se dvěma nožičkami a vzkazem, že bude tatínek. Dala jsem do něj fotku z ultrazvuku a vzkaz, že se těším na další životní etapu s ním. Přišla jsem domů, ještě z té gynekologie trochu rozpolcená, a vzala ho na procházku na Vyšehrad. Dali jsme si skleničku prosecca, někdo nás tam ještě fotil, jak nám to spolu sluší, a já mu to dala v obálce jako dárek. Myslel si, že je to nějaký voucher! Po rozbalení hned řešil, jak to, že piju to prosecco. Ten náš vztah, to byla velmi rychlá láska. Vše se seběhlo velmi rychle, já byla po dvouletém vztahu a chtěla jsem někoho zatím jen na pokec. Při prvním setkání za mnou přijel v deset večer a povídali jsme si až do pěti do rána. Partner většinou moc neukazuje emoce, ale tehdy jsem ho poprvé v životě viděla dojatého. Byl to nádherný večer.“
„Jsem vděčná, že už jsem celkově v remisi. Samozřejmě mám každý den obrovský strach z recidivy, není den, kdy bych si nevzpomněla, co všechno jsem během léčby prožila. A ještě větší strach zažívám od té doby, co mám malého, protože si nedokážu představit, že by přišel o maminku. Původně bych vám řekla, že nejhorší moment z celé léčby byl, když mi po chemoterapii vypadaly vlasy. Tahala jsem si najednou celé chomáče. Tak jsme to s přítelem doholili a já pak rovnou oholila i jeho. Po chemošce mi zase začaly růst, ale trvalo to tři čtvrtě roku. Tenkrát jsem to strašně řešila, ale teď, když si na to vzpomenu, je to pro mě úplně to nejmenší. Vlasy vám dorostou tak rychle, že bylo zbytečné se nad tím vůbec pozastavovat. Dělá mě šťastnou náš dům na venkově, naše zahrada a tu největší radost syn Tommy. Mám skvělou práci a přitom flexibilní pracovní dobu, takže se můžu věnovat i rodině. Sourozenec pro Tommyho je již na cestě. Jsem nyní na konci prvního trimestru těhotenství, pevně doufám a hlavně věřím, že vše proběhne v pořádku a já tu budu moct být pro ty moje štěstíčka ještě hromady let a užívat si s nimi ty nejkrásnější radosti.“
Hana Šťástková, 36 let, syn Tommy
foto: Alena Marcinka Syslová