Až délka hormonální léčby pro mě byla tak trochu rána pod pás

„Vše začalo v roce 2019. Byla jsem zhruba v polovině těhotenství a jednoho dne jsem si večer při sprchování nahmatala tvrdou bulku v prsu. Byla velká, nevím, jak je možné, že jsem si jí do té doby nevšimla. Následující pondělí jsem měla těhotenskou kontrolu na gynekologii, tak jsem paní doktorce bulku ukázala. Naštěstí nic nepodcenila a vystavila mi žádanku na vyšetření i s doporučením místa, kam se mám objednat. S ohledem na probíhající těhotenství a hmatný nález mě objednali do pár dní a od té doby to šlo rychle. Na sonu se jim bulka nezdála, proto mi za dalších pár dní provedli biopsii. Zhruba do týdne jsme jeli s partnerem na kliniku pro sdělení výsledků. Přesně si pamatuju ten moment, kdy mě zavolala sestřička, zvedla jsem se ze židle a říkala partnerovi, ať tam na mě počká. Sestřička, když mě zaslechla řekla, ať jde partner se mnou. Do té doby jsem byla přesvědčená, že to nic nebude, ale v tu chvíli už jsem začala tušit, že mě nečeká dobrá zpráva. To se bohužel potvrdilo. Najednou nabralo všechno hrozně rychlý spád. Následující den jsem byla objednaná na vstupní schůzku do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují mimo jiné na rakovinu prsu v těhotenství a kde si mě přebrali do péče. Prošla jsem si kolečko vyšetření, která jsem s ohledem na těhotenství mohla absolvovat, včetně magnetické rezonance, a pak se sešel mamární tým. Naštěstí se ukázalo, že se rakovina dál nedostala. V mém případě se začalo nejdřív operací, takže jsem v 24. TT nastoupila do nemocnice, kde jsem podstoupila jednostrannou mastektomii s odebráním uzlin v podpaží. V sentinelové uzlině našli mikrometastázu, ale ostatní byly naštěstí čisté. Po celou dobu bylo o mě a miminko dobře postaráno, pravidelně mi během hospitalizace dělali ultrazvuk a kontrolovali srdeční ozvy miminka. Zhruba dva týdny po operaci jsem měla první chemoterapii, při té první a tuším, že i během dalších dvou, jsem byla hospitalizovaná a pod pravidelnou kontrolou gynekologů, kteří dohlíželi na to, že se miminku daří dobře. Porod mi byl s ohledem na co nejlepší návaznost léčby naplánován o pár týdnů dříve, než byl původní termín. Do porodu jsem tedy stihla tři chemoterapie. Porod mi byl vyvolán, ale porodila jsem přirozeně a bez komplikací a náš krásný syn Adámek byl na světě. Laktace mi byla hned po porodu zastavena, jelikož jsem s ohledem na další plánovanou léčbu nemohla kojit. Hned týden nato jsem nastoupila na čtvrtou chemoterapii, po které následovalo dalších 12 v týdenním intervalu. K nim se přidala ještě biologická léčba, která trvala rok a hormonální léčba, kterou mám na 5 až 10 let. Hormonální léčba pro mě byla trochu šok, protože jsem s ní nepočítala. Možná ji i doktoři zmiňovali někdy na začátku, ale v tom množství informací jsem na ni zapomněla a nesla jsem to zjištění celkem těžce.“

„Doba v průběhu léčby i nějaký čas po ní byly hodně těžké, často jsem podléhala špatné náladě, ptala jsem se sama sebe, proč se mi to stalo, ale můj partner, nyní už manžel, byl úplně skvělý. Podporoval mě a rozveseloval, dělal mi zdravé zeleninové a ovocné šťávy, chystal vitamíny, říkal mi, že to zvládneme, že se nemám bát. Měla jsem velikou oporu i v mých rodičích, mamka mě vozila na chemoterapie a čekala tam vždy se mnou. O Adámka se mezitím staral doma manžel, vstával k němu i v noci, když jsem byla po lécích unavená a nebylo mi dobře. Celý fakt zhoršoval ještě covid, protože se to celé odehrávalo v podstatě na jeho začátku, takže jsme se ještě o to víc báli chodit mezi lidi a některé kontakty jsme museli omezit.“

„Když jsem pár týdnů po poslední chemoterapii cítila, že už bych se chtěla začít nějak hýbat, dát se do kupy po fyzické stránce a pomalu jsem začala cvičit, přišla další rána, která pro mě byla extrémně těžká. Při skákání mě píchalo v oblasti břicha u vaječníků, pro jistotu jsem šla na kontrolu, kde mi lékař sdělil, že tam vidí na obou stranách cysty. Těžko říct, jak se to stalo, každopádně se lékaři shodli na tom, že s ohledem na mou prognózu do budoucna doporučují jejich odstranění i přesto, že nemám prokázanou genetickou mutaci. Do pár týdnů jsem tedy na doporučení lékařů absolvovala odstranění vaječníků i s hysterektomií. To pro mě bylo strašně náročné, protože jsem vždy přála mít dvě děti.“

„Adámek už oslavil čtvrté narozeniny, je to skvělý kluk. Rodičovství a výchova je tedy dřina, člověk už nepečuje jen o fyzické potřeby dítěte jako na začátku, ale snaží se z něj vychovat slušného a hodného člověka. Adámek je skvělý parťák, má obrovskou představivost, pořád vymýšlí nějaké přístroje a rád s námi jezdí na výlety.“

„Za chvíli mi bude začínat pátý rok hormonální léčby a pravidelně chodím na kontroly na onkologii. Co mi teď dělá radost a moc mě baví, když nebudu zmiňovat mou rodinu, je jóga. Nikdy jsem si nemyslela, že mě to bude tak bavit, protože jsem vždy spíše cvičila v posilovně a dělala silovější sporty, ale asi jsem k ní musela dospět. U nás ve městě je skvělá lektorka, která má nesmírně milý a jemný přístup, celá hodina je pro mě vždy i takovou laskavou psychoterapií. Takže se snažím aspoň takto hýbat a radost mám i z nové krásné jógamatky. “

Jana Zámečníková, 36 let, syn Adam

foto: Alena Marcinka Syslová