Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Markéta Víšková a Robert s Oliverem

Moje děti neví o tom, že jsem byla nemocná

„Tlačila jsem na to, že chci založit rodinu a dvě lékařky za sebou mi řekly, že neovuluju. Tak jsem došla na reprodukční kliniku a začala si píchat hormony. V letáčku sice píšou, že to zvyšuje riziko rakoviny prsu, ale na to nedbáte, když chcete dítě. Po čase jsem s tím přestala, protože to stejně nefungovalo a další lékař zjistil, že sice ovuluju, ale v jiný den, než bych měla. Nakonec jsem tedy otěhotněla, ale kojení z jednoho prsu mi nešlo a nahmatala jsem si v něm bouli. Myslela jsem si, že je to ztuhlé mléko, co se musí rozmasírovat v horké vodě a nechala to být. Po roce od prvního porodu jsem otěhotněla znova a pod paždí si nahmatala takovou kupičku. Takže na začátku čtvrtého měsíce jsem s tím jela na mamacentrum na Zahradní město, kde mě naštěstí vzali hned a poslali na sono a biopsii.“

„Tu špatnou zprávu mi řekl jakýsi zdravotní bratr stylem: „mám pro vás dobrou zprávu, máte rakovinu.“ Idiot. Pak jsem tam stejně musela počkat na lékařku, což jsem si taky musela vyhádat. Vystavili mi žádanku na Vinohrady, kam mám přijít za tři dny, hodně štěstí a na shledanou. Bylo to období, kdy jsem doma měla rok a půl staré dítě prodávali jsme byt a do toho jsem nastoupila k prim. Halaškovi, který se zabývá léčbou karcinomu prsu v těhotenství. Na operaci jsem nastupovala s tím, že jdu na odstranění kusu prsa, ale byly tam dva nádory a začal růst třetí, takže mi hned druhý den přišli říct, že mi museli vzít prso celé. Pak hned 5x chemoterapie, šestá se naplánovala po porodu. Plánovaný porod císařským řezem byl v pohodě, a hlavně malý byl skvělý. Je to zázračný dítě, strašně chytrý.“

„Celé mě to semlelo, až když mi brali druhé prso a dělali další následné operace. Dlouho jsem se držela, brala jsem to tak, že se člověk tímhle obětoval, aby tu zůstal pro děti, ale stejně mě to doběhlo. Měla jsem děti jako motor, nechtěla jsem, aby byly poznamenané tím, že jsem nemocná. Takže to vůbec neví. Doma o tom nemluvíme, nemám nikde fotky z té doby. Vlastně jsem o tom nemluvila s nikým. Vadilo mi, když mě lidi litovali, úplně jsem je za to nesnášela, a tak jsem o tom raději nemluvila vůbec. Vyléčím se a jedu dál, ne, nebudu přece poslouchat hloupé historky o tom, kdo všechno na to umřel. Po dvou letech jsem si nechala udělat implantáty a musím říct, že tahle operace byla ze všech nejhorší. Jako by na mě spadl betonový kvádr. Ale paradoxně díky tomu jsem se dostala zpátky. Je zvláštní, jak mě tohle hodilo zpátky do klidu…“

„Ležela jsem v nemocnici s jednou pacientkou a povídaly si o tom, co už z nás všechno ořezali. Za tři měsíce jsem jí volala, jak se má, a zvedl to její manžel. Umřela. Je hrozný, jak je to všechno blízko a když už si člověk myslí, že to má za sebou, tak se zase může něco pokazit. Naučila jsem se být sobecká a odjet s holkama na víkend, když to potřebuju, protože to není sobecký, ale je to standard. Nemusím tu být vždycky pro všechny.“

Markéta Víšková, 38 let, synové Oliver a Robert

foto: Alena Marcinka Syslová