Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Šárka Borkovcová a Pavlík

Syn je odměna za to, že jsme to spolu všechno zvládli.

„Můj příběh začíná v listopadu 2019. S manželem jsme začali plánovat druhé dítě, když jsem si jednou všimla, že se mi v mléčné sekreci z prsu objevuje i krvavý výtok. Kontaktovala jsem ihned svoji gynekoložku, která mě obratem poslala na sono, kde při hlubším zkoumání zjistili, že mám v horní části prsu malý volný útvar, diagnostikován jako zduřelé mléčné žlázy. Domluvili jsme se, že se to bude hlídat. O dva měsíce později jsem podruhé otěhotněla a postupem času jsem zpozorovala, že jak se mi prsa zvětšovala, tak se postupně zvětšoval i ten útvar. Navíc jsem měla pocit, že se přemístil do jiné části prsu směrem k vnitřku. Při nejbližší těhotenské kontrole na konci dubna jsem na to upozornila gynekoložku, a ta mi znovu napsala žádanku na sono s tím, že se mám hlásit jako akutní případ, abych dostala co nejbližší termín. To trvalo zhruba týden. Ze sona jsem odcházela se třemi možnými verzemi, z nichž ani jedna nebyla zhoubný nádor. Na snímcích to vypadalo spíš jako zánět mléčných žláz nebo nezhoubný útvar. Lékařka, která sono prováděla, si pro jistotu na konzultaci zavolala doktora, který mě vyšetřoval v listopadu, aby snímky porovnal. Ten též neviděl nic vážného, ale rozhodl se udělat o týden později biopsii. Žádost o konzultaci a jeho rozhodnutí udělat biopsii mi zachránilo život. O dva týdny později jsem si volala pro výsledky a sestřička mi řekla, ať počkám, že mi k telefonu zavolá doktora. To už bylo jasné, že je něco špatně. Řekl, ať hned přijedeme. Zvedli jsme se s manželem ze zahrady, předali jsme staršího syna na hlídání a jeli do ordinace, kde mi velice reálně oznámil, že je to agresivní forma rakoviny, ale s velkou šancí na vyléčení. V tu chvíli mě zajímala jediná otázka – co bude s miminkem, protože jsem byla na konci 17. TT. Odpověděl, že máme velkou šanci oba dva, ale že finální rozhodnutí musíme nechat na odbornících. Z ordinace jsme okamžitě jeli na chirurgickou kliniku FN Plzeň. Po tříhodinovém čekání mi řekli, že se spojí s Onkologickou klinikou v Plzni, protože vlastně neví, co se mnou. Byla jsem první takový případ. To bylo úterý. Ve středu mi volal prof. Fínek z plzeňské onkologie, že mi nabízí dvě možnosti. Buď léčbu v Plzni, nebo léčbu ve VFN na Karláku v Praze, kde už takové případy měli. Rozhodnutí bylo jasné. Ve čtvrtek si mě převzali do péče v Praze a při odchodu z ambulance jsem rovnou dostala první chemoterapii. Ani mi z ní nebylo špatně, moje tělo bylo zvyklé na zápřah, protože jsem celé těhotenství v podstatě prozvracela. Dostala jsem 5 chemoterapií a pak po 3 týdnech, krásného 8.10., místo abych jela na další koktejl, jsem jela do porodnice, kde se mi ve 36. týdnu narodil zdravý syn. Týden po porodu jsem už zase byla na chemoterapii, doběhla si 9 cyklů a pak mě čekala operace. To bylo malému 8 týdnů. Při operaci zjistili, že chemoterapie všechno zničila, dokonce měli problém najít i to ložisko, kde nádor byl. Protože mám pozitivní genetiku, jsem nosička BRCA1 genu, pro jistotu jsem ještě absolvovala ozařování, oboustranné odstranění vejcovodů a vaječníků a také mastektomii s okamžitým vložením implantátů.“

„Běhám. Běhala jsem už před rakovinou a běhala jsem po každé operaci, pokud mi to zdraví dovolilo. První, na co jsem se ptala po mastektomii, kdy jsem sotva lezla, bylo, kdy můžu jít zase běhat. Vydržela jsem to dle doporučení lékaře tři měsíce od operace, protože jsem se sama bála, abych se někde něco neposunulo a já si tak nezpůsobila další zdravotní komplikace. Běhám neustále, ať je zima, nebo teplo. Běhá se mnou manžel i děti, sestra i švagr. Rádi se účastníme tematických běhů, nejraději máme ty barevné. Nemám oblíbený okruh ani dlouhodobý plán, jdu prostě ven a běžím si podle toho, jak se zrovna cítím.“

„Já vím, proč jsem tu rakovinu dostala. V posledních měsících před diagnózou jsem v soukromém i pracovním životě zažívala jeden stres za druhým. To mě brutálně vyčerpávalo, i když já jsem to vidět nechtěla. Pořád jsem jela jako fretka dál. To, jakým způsobem jsem dělala svou práci, co jsem byla schopná pro žáky, jejich rodiče a moje kolegy udělat, co vše jsem řešila v osobním životě, to byl jeden z důvodů, proč mi to celé vzniklo. Vždy jsem se snažila pomoci každému, i tam, kde to nejde a kde by to nešlo, ani kdybych se rozkrájela, ale já to nechtěla vzdát. Neuměla jsem říct ne, i když jsem věděla, že už na to nemám čas ani energii. Tělo mi dlouhou dobu dávalo jasné signály. Měla jsem problémy se zády, byla opakovaně nemocná, pořád se k tomu něco přidávalo, až to nakonec dopadlo, jak to dopadlo. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Vím, že takhle už to v životě dělat nebudu. Jsou chvíle, kdy něco nejde a je třeba to nechat být. Nemůžu se znovu vyčerpat, moji tři kluci mě potřebují a já tu chci být pro ně.“

„Chci si užívat života a vidět děti vyrůst. Konečně se pořádně starat o sebe. Vždycky jsem byla na žebříčku až někde vzadu, ale tohle mi moje hodnoty úplně přeskládalo. Prim jsem já a moji kluci. Strašně jsem se změnila, dávám si na sebe opravdu pozor. Nejtěžší na tom všem totiž byl ten pocit, že si mě moje děti nebudou pamatovat. Žádné fotky ani vyprávění nenahradí reálnou vzpomínku. Takže nemůžu opustit svoje děti, protože by pak nevěděly, jak jsem vypadala, kdo jsem byla. Návratu rakoviny se bojím pořád, ale moje rodina, můj syn, se kterým jsme to všechno zvládli, moji nejbližší přátelé, ti všichni mi pomáhají překonat myšlenky na to, že by se nemoc mohla vrátit.“

Šárka Borkovcová, 36 let, synové Filípek a Pavlík

foto: Alena Marcinka Syslová