Příběh z cyklu Maminkou navzdory rakovině prsu: Silvie Kadlecová a Maty

Chtěla bych, aby měl Maty kámoše a parťáka.

„Měla jsem deset dní před porodem, když jsem se ráno protáhla v posteli, překřížila ruce přes prsa a ve spodní části ucítila malinkou kuličku. Druhý den na gynekologii nic neviděli, na sonu taky nic a punkce nešla udělat, takže jsme se dohodli, ať se ozvu 14 dní po porodu. To už to byla dost velká bulka, která zavázela pravé ruce. Nakojila jsem malého a šla na mamograf, kde mě objednali na biopsii. Pět týdnů po porodu bylo jasné, že se jedná o zhoubný nádor s metastází do uzliny v pravém podpaždí a to, co mělo 0,4 cm, už bylo velké 4,5 cm. Musela jsem přestat kojit a zahájit co nejdřív léčbu, takže jsem do týdne nastoupila na chemoterapii. Pak operace a ozařování…“

„Spousta lidí mě odrazuje od dalšího těhotenství, aby se to třeba nevrátilo a naše děti nezůstaly bez mámy. Ale já vím, že kdyby se stalo cokoliv, tak mají tátu a jako sourozenci budou mít jeden druhého. Prvorozený Matyáš je z umělého oplodnění, což prý mohl být spouštěč, protože jsem měla triple negativní, ale nikdo vlastně neprokázal, co byla příčina. Teď jsme byli na klinice, kde máme ještě dvě zmražená embrya. Na onkologii nám odsouhlasili, že je můžeme použít, ale bez další hormonální stimulace. Byla bych ráda, kdyby měl Maty kámoše a parťáka…“

„Snažím se být optimista, na mě se při chemoterapii těšili i doktoři. Smutněním nepomůžu ani sobě, ani rodině, ani okolí, takže jsem se takhle nastavila. Jsou dny, kdy jsem utahaná, je ošklivé počasí, ale i tak se snažím si to užívat a brát co přijde. Když se vzbudím, venku je hnusně a ještě mě brní nohy, ovoním si byt vanilkou a levandulí, vezmu si chlupatý ponožky, roztáhneme si s Matym gauč, zabalíme se do dek a tulíme se u pohádek. Klidně strávím v pyžamu celý den, hlavně že jsme spolu.“

„Léčba s sebou nese velké vedlejší účinky. Mám neuropatii, brní mě nohy a prsty, zhoršil se mi zrak a spousta dalšího. Jelikož mi vzali všechny uzliny v pravém podpaždí, tak chodím na lymfodrenáže, musím si dávat větší pozor, abych nenosila těžké věci nebo dlouho nepracovala na zahrádce. Jsem v remisi dva a půl roku, tělo to zvládá, ale musím si víc rozložit síly, abych mohla fungovat. Beru to jako daň za život. Pracovala jsem jako vedoucí logistiky, ale nejradši bych se vrátila k focení. Mám fotoateliér na vánoční focení, rodinné portréty a newborn focení, ale zvládnu to dělat jen zlehýnka. Do toho učím angličtinu, vedu různé kroužky pro děti i dospělé a dělám přednášky o samovyšetření.“

„Někteří lidé měli problém akceptovat, že jsem nemocná. Nemluvili se mnou, protože nevěděli, jak se mnou komunikovat. Pacient je sice nemocný, ale ono se to týká celé rodiny, přátel, partnerů. Všichni s tím musí pracovat, ale často neví, jak s vámi mají mluvit a o čem. Každý takovou informaci zpracovává jiným způsobem a jinak dlouho. Jeden můj příbuzný se tak bál zeptat se, jak se mám a co dnes dělám, že celou dobu volal jen mému manželovi. Přitom stačilo se mnou normálně mluvit, o všem.  Během chemoterapie spal malý ve vajíčku v čekárně spolu s manželem, který měl notebook na klíně a pracoval. Rodina a kamarádi mezitím nakoupili a uvařili a jako pomoc stačilo neptat se, ale vzít Matyho na vycházku nebo si s ním pohrát. Nedávno u nás v rodinném centru řešila jedna paní, že její kolegyně v práci léčbou prochází. Nevěděla, jak se má chovat a jak jí pomoci. Poradila jsem jí, že potřebuje řešit běžné denní věci, na které není síla. Vyprat prádlo, vysát koberec, a ne se tvářit nešťastně a litovat ji.“

Silvie Kadlecová, 36 let, syn Matyáš

foto: Alena Marcinka Syslová