Slávka Kozlová
Nemoc mi dala důvěru ve vlastní tělo a duši
Rakovina mě zasáhla zčista jasna, nepřipravenou, doufající v negativní výsledek histologie do posledního okamžiku. Možná jako tebe.
Dosud nezhoubné ložisko začalo po 4 měsících klidu (a covidu) růst před očima. Vnitřně jsem v klidu nebyla, nemohla jsem být. Jako lékařka jsem věděla, co za tím může stát. I přesto, že moje máma si léčbu “odkroutila” rok přede mnou, snažila jsem se myslet pozitivně. Nicméně hluboko uvnitř jsem se bála, moc. Onko diagnóza byla tady, bohužel, takže nezbývalo nic než se s ní poprat. Místo útoku jsem však zvolila jinou taktiku. S nádorem jsem začala promlouvat. Že tady jsem pánem já a i když je to část mého těla, tak nádor musí pryč. Že ho tady nechci. Dala jsem si v hlavě stopku. Říkala jsem si: “Díky, nemoci. Pokud jsi mne přišla na něco upozornit, třeba, že něco dělám v životě špatně. Něco, co mému já neprospívá. Ale teď potřebuji dvě věci: důvěřovat svému tělu a své imunitě, že to pro nás vybojují, a nastartovat všechno, co lze, a začít bojovat”. O holý život. O to bohatství, co doma mám, mého Jirku, 6letého Kryštofa a 3letého Jonáše.
I když jsem již předtím ze zájmu četla knížku “Nová germánská medicína”, která mi jako lékařce řekla, že možná není jediný správný koncept tradiční léčby a že je vše s psychikou nejspíš dost propojeno, rozhodla jsem se pro klasický směr, tzv. západní medicínu. Rozhodně jsem neměla odvahu léčit se jinak. Třeba hladovkou, o níž jsem zhlédla dokument, čistě pro zajímavost.
Vstupní vyšetření šla dost rychle, do pár dnů jsem již nastupovala na první chemoterapii. Žít v blízkosti onkologického centra má i své výhody. V začátku bylo skvělé (a vlastně pořád je) mít onko “poradce”. Já měla mámu, která mi psychicky dost pomohla. Hlavně tím, že věděla, jak se cítím, co prožívám. Za toto souznění vlastně nemoci moc děkuji. A také kamarádka. Na toto jsou i Bellisky úžasné. Já se o nich dozvěděla o něco později. Nástěnku o nich jsem sice měla během chemoterapií před očima, ale myšlenkami jsem byla někde v sebeuzdravovacích knížkách.
Chemoterapie mi lékaři ukončili předčasně pro nízké krvinky. Za 5 týdnů mne čekala operace. To už jsem věděla, že mám BRCA mutaci. V tom čase jsem sledovala Bruca Liptona a jeho pohled na genetiku a zejména epigenetiku. Také proto jsem tehdy hodně zvažovala, jak se postavit k další léčbě. Nakonec jsem se rozhodla pro oboustrannou mastektomii. Chirurg mi nabídl bradavky si ponechat, jelikož byl nádor umístěn 2 cm a více od dvorce. Byla jsem, a pořád jsem, za toto řešení velice ráda. Už jsem se i svlékla ve sprše bazénu před ženami, nemám se za co stydět. Ať vidí, že nemoc může postihnout také mladé ženy. Ostatně skupina Bellisek mě o tom jedině utvrdila a téměř denně jí děkuji za to, že existuje.
Momentálně procházím ozařováním a z celého svého srdce doufám, že to je konec. Konec mého rakovinného období, které mi vzalo obě prsa a zanedlouho i spodek. Naopak mi přinese předčasný přechod, ale také mi dal neutuchající sílu bojovat za svůj život, odvahu jít si cestou, která mě mnohdy intuitivně láká, důvěru ve své vlastní tělo, víru ve svou duši, že tady bude dál i po 90tce, které se chci dožít. Ale hlavně naději, že to vše dobře dopadne, abych měla klid, mohla žít v lásce, radosti a míru s těmi, kteří jsou mi nejbližší.
Slávka Kozlová, 39 let, aktuálně 8 měsíců od zjištění diagnózy
Příběh je zveřejněn se souhlasem autorky. Projekt Bellis nezodpovídá za faktickou správnost příběhu. Text prochází pouze stylistickou a gramatickou korekturou.