European Breast Cancer Conference 2022 přinesla mezinárodní ocenění pro Bellisky a nové poznatky ze studií
16.–18. listopadu 2022 se ve španělské Barceloně konal třináctý ročník mezinárodní konference European Breast Cancer Conference (EBCC-13), mezi jejíž spolupořadatele patří také organizace Europa Donna spojující napříč Evropou pacientské organizace věnující se rakovině prsu. Členem Europa Donna je rovněž Aliance žen s rakovinou prsu, o.p.s., tudíž také její projekt Bellis. Zástupkyně Aliance a Bellisek tak měly možnost zúčastnit se této výjimečné události. Přítomnost Bellisek na konferenci však neznamenala pouze získávání nových informací o rakovině prsu a její léčbě nebo navazování vztahů se zástupci zahraničních pacientských organizací či farmaceutických firem, ale také možnost osobně převzít ocenění za knihu Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu.
V rámci EBCC-13 byly předány dvě ceny. První, European Breast Cancer Art and Humanities Award, získala Nikol Pazderová, druhou EBCC-13 Science Award pak nizozemský onkochirurg Emiel Rutgers.
Hned během prvního dne EBCC-13 převzala manažerka projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu Nikol Pazderová mezinárodní ocenění European Breast Cancer Art and Humanities Award pro celý tým a pro všechny Bellisky za knihu Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu, která vyšla v loňském roce a za necelé dva roky své existence pomohla tisícům pacientek a jejich blízkým orientovat se v náročné léčbě karcinomu prsu a návratu do „normálního“ života po ní. Na konferenci se kniha dočkala mnoha pozitivních ohlasů z řad lékařů i lidí prosazující zájmy pacientů. Většina z nich se přimlouvala za anglický překlad, na nějž Bellisky usilovně vybírají peníze.
Zástupkyně projektu Bellis Nikola Musilová a Nikol Pazderová na EBCC-13.
Třídenní konference přinesla prezentaci mnoha zajímavých studií a průzkumů. Přehled těch nejrelevantnějších si můžete přečíst níže.
Těhotenství u pacientek s rakovinou prsu – Je potřeba rozlišovat věk pacientky a především typ nádoru a léčby. Stejně jako k léčbě je nutné i k plánovanému těhotenství přistupovat individuálně. Už před zahájením léčby by se s pacientkou mělo řešit, zda bude chtít po léčbě otěhotnět či nikoli, a dle toho přistupovat k léčebnému plánu. Na konferenci byly prezentovány studie dokazující mírné zhoršení vývoje a kognitivních funkcí dětí do 6 let u pacientek po léčbě karcinomu prsu. Zhoršení funkcí u dětí vlivem onkoléčby jejich matek naštěstí však bylo stále v normálu, přestože na jeho spodní hranici. Novinky k tomuto tématu budou zveřejněny v prosinci na sympoziu v San Antoniu.
Mamodiagnostika – Vyšetření magnetickou rezonancí s kontrastní látkou je mnohem efektivnější než mamograf nebo ultrazvuk. U rizikových pacientek (s velmi tuhými prsy, s genetickými mutacemi) by měla být MRI volbou číslo jedna. Tato metoda pro diagnostiku rizikových skupin žen se využívá již ve Velké Británii, Španělsku, Itálii a postupně se její role upevní i v dalších evropských zemích.
Survivorship – „Survivorship Care Plan“ – Jedná se klíčový dokument pro podporu pacienta v remisi. Plán začíná již při léčbě a pro jeho efektivitu je nutná spolupráce nejen mezi odborníky, ale také mezi nimi a pacientem tak, aby došlo ke zlepšení kvality života po léčbě. Více informací lze nalézt zde.
Trvalé následky léčby a jejich zmírnění – Kvalitní spánek přinášející dostatečný odpočinek, zdravá a pestrá strava bohatá na omega-3 mastné kyseliny a vitamin D spolu s pohybem (není třeba lámat rekordy na běžeckých závodech, počítá se např. i procházka nebo zahradničení) jsou klíčem ke zlepšení stavu pacienta. Pohyb se jeví jako zásadní nejen u lepšího zvládání chemoterapií, ale především v době remise jako prevence recidivy a zvýšení kvality života onkopacienta. Je doporučeno hýbat se alespoň 30 min. denně nebo 3×2 hodiny týdně. Pacienti by se měli vyvarovat alkoholu a kouření. Navzdory přibývání na váze spojeném s léčbou je nezbytné držet si tělesnou hmotnost na normálu. Obezita je faktor, který značně zvyšuje riziko recidivy i propuknutí nemoci u zdravého člověka. Vyšší poměr tukové tkáně v těle s sebou přináší nejen zvýšenou zánětlivost tkání, ale také vyšší hladinu estrogenu, který ve vysokých dávkách přispívá k rozvoji karcinomu prsu. Odborníci ostatně svými studiemi potvrdili, že 30 % diagnóz karcinomu prsu má jasnou příčinu v hormonální stimulaci, nezdravém životním stylu a také genetických predispozicích.
Chronická únava – Zatímco v Česku se na toto téma vedou pouze diskuze a řada onkologů vnímá únavový syndrom po nemoci a léčbě jako něco, co k nim patří a nemá cenu se tím příliš zaobírat, v zahraničí se odborníci intenzivně věnují hledání řešení tohoto stavu. S jistou formou únavy se během chemoterapie setká 80 % pacientů, během radioterapie ji pociťuje až 90 % dotázaných. Průměrně se s vážnou únavou potýká 40 % pacientů roky po léčbě. Výrazná únava dle posledních poznatků přetrvává u desetiny pacientek i 14 let po vyřčení diagnózy. Léčba je komplikovaná, protože je únava nejen těžce měřitelná, ale také může mít více příčin od chronických zánětů po vedlejší účinky hormonální léčby až k psychickým problémům souvisejícím s nemocí. Efektivním řešením dle studií nejsou ani chemická farmaka, ani přírodní léčivé látky (zkoumány byly např. výtažky ze jmelí, ženšenu, guarany, dále L-karnitin a další). Slibná se ukazuje být jóga nebo akupunktura, jejichž přínos je v řadě zemí podceňován. Opět je nutné dbát na zdravý životní styl. Vědci, stojící za doporučeními pro onkologické pacienty s chronickou únavou, se shodují, že je potřeba lépe porozumět neuroreceptorům odpovědným za únavu, aby mohla být nalezena efektivní léčba.
40 % pacientek pociťuje únavu spojenou s léčbou karcinomu prsu i roky po jejím ukončení.
Bolest svalů spojená s léčbou inhibitory aromatázy (IA) – Až 70 % postmenopauzálních pacientek léčených inhibitory aromátazy, k nimž patří např. anastrazol, exemestan nebo letrozol, trpí bolestmi svalů a kloubů. U 20 až 30 % pacientek jsou bolesti natolik vážné, že musí být jejich léčba předčasně ukončena. Lékaři by se proto měli pacientek ptát hned po zahájení léčby, zda bolesti pociťují, a jestli se zhoršují. Klíčové je sledování hustoty kostí pomocí denzitometrie. Pacientky by měly mít zajištěn dostatečný přísun vitaminu D, pravidelně cvičit, aby svalová hmota podpořila pohybový aparát. První volbou by měla být nefarmakologická léčba následovaná farmaky nebo změnou léčiva např. na Tamoxifen.
Sexuální zdraví – Léčba karcinomu prsu je spojena se sníženým libidem, vaginální suchostí a jejich vlivy na partnerský život. Mohou za to nejen cytostatika, ale především hormonální léčba. Dle studie Univerzity v Sydney se slibně jeví kombinace cviků pánevního dna s lubrikantem a olivovým olejem.
Europe’s Beating Cancer Plan – Jedná se o plán standardizace léčby nádorových onemocnění v evropských zemí. Sjednocení diagnostických postupů a léčebných plánů je však značně komplikované pro různorodost systémů zdravotní péče a jejich vyspělosti. Plán nastiňuje zásadní opatření ke zmírnění dopadu pandemie COVID-19 na onkologickou péči a podporuje strukturální zlepšení pro udržitelnější prevenci a léčbu. Jeho role v České republice, kde je systém na záchyt a léčbu onkologických onemocnění vyspělý, je v současnosti nejasná.
A jak EBCC-13 hodnotí Nikol Pazderová? „Z pohledu pacientky mě velmi těší, jak jde výzkum neustále kupředu nejen v oblasti léků a samotné léčby, ale také oceňuji, že se odborníci z celého světa věnují tématům kvality života, „survivorhip“, těhotenství pacientek po léčbě a dalších souvisejících oblastí,“ komentuje manažerka projektu Bellis. Její slova doplňuje Nikola Musilová, spoluautorka knihy Nejsi na to sama, která na barcelonskou konferenci rovněž zavítala: „EBCC-13 ve mně jednoznačně vyvolala smíšené pocity naděje a zklamání. Naděje, že se v zahraničí řeší chronická únava pacientek po léčbě, na niž roky upozorňujeme a vysvětlujeme svým lékařům i okolí, že se nejedná o lenost nebo hypochondrii. A zklamání, že řada tuzemských onkologů toto téma stále zlehčuje a mnohdy se ani neobtěžuje tento běžný život ovlivňující stav byť jen zapsat do lékařské zprávy. O to víc se budeme snažit šířit povědomí, aby i Česká onkologická společnost začala tento problém vnímat a řešit.”
